K čemu je nám dobrá fantazie a fiktivní příběhy?

fantazie

„Fantazie je prostředníkem k nekonečnosti,“prohlásil slavný dánský filozof Søren Kierkegaard. Pokud je tomu tak, věnujeme nejvíce času svého života vlastní nekonečnosti. Někteří lidé o sobě říkají, že nejsou vůbec nadáni fantazií a představivostí. Ale nemají pravdu. Vlastně i tato samotná věta je jen další fantazií o jejich vlastní „nefantazii“.

Jak trávíme volný čas

V USA proběhl před časem výzkum o tom, jak Američané nejčastěji vyplňují svůj volný čas. Ukázalo se, že jejich nejběžnější dobrovolnou aktivitou není konzumace jídla, pití alkoholu, sportování, relaxace s rodinou či schůzky s přáteli. Ani sexu, který lidé často uvádějí jako svoji nejmilejší činnost, nevěnuje průměrný Američan více než 4 minuty denně. V tom, co lidé za velkou louží dělají ve volných chvílích nejraději, se nijak neliší od příslušníků homo sapiens jinde ve světě. Naše nejčastější dobrovolné aktivity tvoří ve skutečnosti s jasnou převahou zážitky, o nichž víme, že nejsou reálné. Když máme možnost volby, utíkáme nejraději do říše fantazie – do světů vytvořenými jinými lidmi – tedy do knih, filmů, televize či počítačových her, nebo do světů, které si vytváříme sami při snění a fantazírování. Je to na první pohled zvláštní, ale o většině činností, kterým přisuzujeme v životě nějakou důležitost, mnohem častěji sníme a fantazírujeme, než abychom se jim reálně věnovali. Jedna psycholožka napsala na svoji webovou stránku: „Zajímalo by mě, kdy a proč se lidé rozhodnou sledovat televizní seriál Přátelé, místo aby trávili čas se skutečnými kamarády.“

K čemu nám slouží fantazie

Proč tak často a rádi utíkáme do fiktivních a nereálných světů, k čemu nám fantazie vlastně slouží? Podle jedné teorie nám fantazie působí takové potěšení, protože zneužívají duševní systémy, jež se vyvinuly pro oceňování radostí reálného světa. Imaginární zážitky se nám líbí, protože je na určité úrovni nerozlišujeme od skutečných. Tyto vlastnosti fantazie si ještě dále probereme. Americký neurovědec Antonio Damasio zmiňuje další funkci fantazie – imaginaci při rozhodování. Člověku při rozhodování bleskově proletí hlavou „co bude dál“, představuje si různé alternativy, a co jej poté čeká. Tyto fantazie na nás nějak působí, vyvolávají určité pocityemoce. Následně vyhodnotíme, která představa na nás zapůsobila nejlépe (vyvolala nejpříjemnější pocity, emoce), a pro tu se pak rozhodneme. Podle dalších teorií souvisí naše posedlost fantazií a imaginací s esenciální podstatou našeho bytí a s evolučním vývojem lidského druhu jako celku. Lidé od přírody přisuzují za pomoci fantazie a představivosti všem objektům kolem sebe neviditelné podstaty, které z nich činí to, čím jsou.

Co je to fantazie?

Ale co je to vlastně ona fantazie? Samotný pojem pochází z řeckého „fantasma“, což znamená obraz, vidění či přelud – odtud obrazotvornost. Fantazie je děj, jehož výsledkem jsou fantazijní představy. Ty nejsou nikdy pouhou reprodukcí vjemů, naopak obsahují vždy něco nového, pozměněného. Fantazie provází člověka celým životem, byť se samozřejmě v průběhu lidského vývoje její charakter mění. Všechny děti na celém světě si rády hrají na něco, čím nejsou, i když samozřejmě existují kulturní rozdíly v typu a četnosti takových her (děti ve starém Římě si hrály na gladiátory, americké děti v 50. letech 20. století na kovboje a indiány, naše dnešní ratolesti se zase projektují do hrdinů z televizních seriálů nebo počítačových her). Přesto se vědci shodnou na tom, že něco jako specifická dětská fantazie neexistuje. Děti už od velmi raného věku dokážou odlišit mezi fikcí a realitou. Dvouleté kluk si hraje s rodiči a tatínek předstírá, že je „bubák“. Dítě křičí, uteče před ním a schová se k mamince pod deku, chová se tedy tak, jako by otec byl někdo, od koho hrozí skutečné nebezpečí, i když ví, že tomu tak není (jinak by bylo bez sebe skutečnou hrůzou). Chování dítěte se tak podobá dospělému člověku, který sleduje v televizi horor. Ví, že vraždící monstrum jménem Fredie Kruger není skutečné, přesto cítí strach a silné rozrušení, což se projevuje i na fyziologických změnách činnosti organismu – zrychluje se mu tep, má lehce zvýšenou teplotu atd. Přesto člověk neudělá to, co by musel udělat v případě, že by nebezpečí bylo opravdu reálné – tedy nevypne televizor a nevymaže Fredieho ze světa. Místo toho film dokouká do konce, a pak napíše na facebook, že při sledování filmu málem umřel strachy a musel si vzít prášek na uklidnění…

Alief

Anglický učenec David Hume vypráví příběh o muži, který je zavěšen v železné kleci na vysoké věži. Ví, že je v bezpečí, ale přesto se „nedokáže“ přestat chvět. Filozofka Tamar Gendlerová zavádí pro popis duševní stavu při takových reakcích pojem „alief“ (novotvar odvozený od anglického „belief“ – víra, přesvědčení). Přesvědčení je postoj, který zastáváme v reakci na to, jaké věci skutečně jsou. „Alief“ je primitivnější – reagujeme jím na to, jaké se věci zdají být. Lidé při sledování hororu nebo zavěšeni v železné kleci na vysoké věži vědí, že jim nic nehrozí, ale „alief“ jim našeptává, že jsou v nebezpečí. I když tedy umíme od dětství odlišit realitu od fikce, jsme se světem fantazie, imaginace a představivosti propojeni na mnoha nejrůznějších úrovních. A přestože spřádání snů, dojetí hudbou či fascinace duchařskými příběhy nám v našem evolučním vývoji zdánlivě nepřináší nic nezbytného pro přežití, necháváme se tím vším znovu a znovu okouzlovat i „krásně“ děsit.

Fantazie vs. skutečnost

Někdy však zacházíme příliš daleko a fantazii si opravdu pleteme se skutečností. Vydání knihy Šifra mistr Leonarda vedlo k rozmachu turistiky ve Skotsku, protože lidé uvěřili románovému tvrzení o místě, kde se nachází svatý grál. Mnozí herci, kteří se proslavili rolemi záporáků, vzpomínají, že se na „vrcholu popularity“ stávali terči nevybíravých útoků – chodily jim zlé anonymy, lidé je verbálně uráželi na ulici, někdy je dokonce odmítali obsloužit v obchodě či restauraci. Uvěřili v těchto případech lidé opravdu v realitu fikce? Člověka lze samozřejmě zmást – dítě uvěří na Ježíška, „dospělí“ na konec světa podle mayského kalendáře nebo tomu, že je země placatá. Výše zmíněné představy jsou však spíše ukázkou síly fantazie, imaginace a obrazotvornosti. Jsou potvrzením toho, že emoce vyvolané vymyšlenými příběhy jsou skutečně reálné.

Bez fantazie se nedostaneme nikam

Fantazie má své nepřekonatelné rysy. Podobně jako umělé sladidlo může být sladší než cukr, i nereálné události mohou vyvolat větší pohnutí než sama skutečnost. Fantazie působí svou vlastní mocí.  C. G. Jung dává umělecké fantazii dokonce status zvláštní psychické funkce. Stejně jako v umění má svoje nezastupitelné místo i v přírodních vědách. „Fantazie nás někdy zanese do světů, které neexistují. Ale bez fantazie se nedostaneme vůbec nikam,“ řekl americký astrofyzik Carl Sagan. Sám Albert Einstein si pokládal otázku, zda je pro vědce důležitější znalost fakt nebo fantazie. A když v zajetí myšlenek o zakřiveném časoprostoru sledoval přes ulici z okna své pracovny chovance psychiatrické léčebny, jak bezstarostně skotačí v zahradě ústavu, ptal se sám sebe: „kdo z nás je vlastně za tou zdí?!“

Možná je to tedy právě naše fantazie, která dává každému šanci prožít si své vlastní nekonečno. A to ve světě, v němž mírou životů je konečnost, není určitě k zahození.

Prameny: Paul Bloom: Proč se nám líbí, to co se nám líbí (Metafora, spol. s r.o., 2011)
Autor: Tomáš Lotocki

Více článků k tématu osobního rozvoje naleznete zde.