Kdo jsou postlidé?

10

S rozvojem nových technologií šíření informací, počínaje například telefonem a konče vysokorychlostním internetem, přestalo zasazení člověka do konkrétního času a prostoru ztrácet na významnosti. Umožnilo nám to překročit bariéry danými lidskými fyzickými i psychickými schopnostmi – jednoduše řečeno, bez ohledu na tyto limity už pro nás není problém mluvit s lidmi na druhé straně Země nebo se s nimi dokonce vidět. Ačkoli máme omezenou mentální kapacitu, pomocí několika kliknutí rázem dokážeme zjistit informace o takřka čemkoli, co nás napadne, a cestování z jednoho místa na planetě na druhé nám místo několika měsíců zabere jen pár hodin. Tohle smazávání hranic daných tělem a jeho hranicemi vyústilo v hnutí, která se začala zabývat tím, jestli je člověk stále tím samým druhem, jakým byl dříve, před nějakými sto/dvě stě lety. Jednou z těchto koncepcí je i posthumanismus.

Posthumanismus nenabízí jednotné časové vymezení přechodu od člověka do éry post-člověka, časová vymezení bývají různá, protože existují i různé přístupy jednotlivých autorů. Někdy jsou jako přelomová považována 70. a 80. léta 20. století, nicméně jiní autoři zmiňují již léta 60., kdy se zrodil koncept kyborga (tedy tvora s jak organickými tak umělými částmi – v praxi si nejspíš nejživěji představíme medializovanou postavu Neila Harbissona, který si nechal voperovat zařízení převádějící barvy na vibrace. Ovšem polemiky na toto téma jsou širší a berou v potaz i například takové kardiostimulátory nebo bionické protézy). Nicméně jisté je, že na konci osmdesátých a v první polovině devadesátých let minulého století se začali mnozí autoři zabývat změnami ve společnosti zapříčiněnými novými informačními teoriemi.

V této době se objevily teorie s novým konceptem těla a identity. Podle nich se postčlověk vymyká dualistickým kategoriím, které jsou od sebe jednoznačně oddělené (například živé a neživé, přírodní a kulturní, mužské a ženské a podobně). Představa bílého muže jako univerzálního modelu člověka začala být podrobována pochybnostem a nahrazována modelem překračujícím hranice rasy, genderu nebo biologických omezení.

Vzhledem k tomu, že technologie jsou v průběhu času stále sofistikovanější a chytřejší, je možné, že se stále blíže budou přibližovat i lidskému tělu. A ačkoli se na ně nyní stále díváme jako na objekty, předpokládají některé koncepce přesun z této roviny do roviny subjektivní, proto je také možné očekávat vzrůstající požadavky na redefinici stávajících a zažitých konceptů přirozenosti, respektive lidské přirozenosti. A tím je myšleno i znovu upravit to, co nebo kdo je člověk.

Vrátíme-li se k navržené premise podčlověka, jedná se o koncepci, v rámci které můžeme přijmout řadu různých identit, protože čas, prostor nebo tělo už nejsou překážkou a hovoříme o vyvázání člověka z tělesných limitů. Tento podčlověk už proto není pánem tvorstva, jak se někteří lidé dosud egocentricky domnívali, oním řídícím principem vesmíru a míru všech věcí, ale je propojený s přírodou i technologiemi. Je jen jednou z mnoha součástí světa a jeho existence je formována okolím stejně tak, jako on formuje své okolí.

Zdroje:

Hyles, K. (1999) How we became posthuman: virtual bodies in cybernetics, literature, and informatics. Chicago, Ill.: University of Chicago Press.

Braidotti, R. (2013). The Posthuman. Hoboken, NJ: Polity.