Mysl vs. trh aneb komodity, s nimiž se (ne)obchoduje

psychologie

„Zboží má takovou hodnotu, jakou je za něj kupující ochoten zaplatit!“ prohlásil už před více než dvěma tisíci lety římský spisovatel Publilius Syrus. Pokud má pravdu, znamenalo by to, že zobchodovat se dá prakticky všechno. Na první pohled to vypadá, jako by mu dějiny dávaly za pravdu. Legendární „zuřivý reportér“ Egon Ervin Kish prohlásil, že: „Člověk, který cestuje, pozná brzy, že všechno na zemi je jenom tovární zboží.“

Opravdu tomu tak je? Zkuste se zamyslet: za jakých okolností a za jakou cenu byste byli ochotni prodat svoji ledvinu? Nebo svoje vlastní dítě? Co svoje tělo, kolik byste požadovali za pohlavní styk? Dá se koupit láska, přátelství, nebo dokonce boží milost? Lidé se takových směn účastnili
odpradávna, ale v současnosti jsou mnohé praktiky aspoň v podstatné části světa považovány za nezákonné. Obchod s dětmi, lidskými orgány, otrokářství, prodej odpustků – všechny tyto věci dnes vnímáme jako neakceptovatelné a zavrženíhodné. Ale co dnešní legální sexuální průmysl, nebo takové internetové seznamky, které de facto nabízejí lásku či přátelství, o nichž se říká, že si za peníze nikdy nekoupíme…?

Proč některému zboží snadno přisuzujeme tržní hodnotu, u jiného se zdráháme přiznat mu status tržní komodity a u některých předmětů či činností odmítáme byť jen představu, že by se daly směnit za peníze?

Co si za peníze nelze koupit?

Americký filozof Michael Waltzer sestavil ve svém pojednání „Co si za peníze nelze koupit“ seznam komodit, s nimiž je v současné době v USA zakázáno obchodovat. Patří mezi ně:

  1. Lidé (myšleno otroctví)
  2. Politická moc a vliv
  3. Soudní spravedlnost
  4. Svoboda slova, projevu, tisku, náboženského vyznání a shromažďování
  5. Manželství a právo na plození dětí
  6. Zproštění vojenské a porotcovské služby
  7. Politické funkce
  8. Obchody uzavírané v tíživé situaci (například tlak na zaměstnance, aby se vzdal minimální mzdy).
  9. Ceny a vyznamenání
  10. Boží milost
  11. Láska a přátelství

O tomto se seznamu by se pochopitelně dalo dlouze diskutovat, obecně však platí, že výše uvedené směny jsou minimálně v dnešním západním světě celospolečenská tabu. Mnozí lidé považují takovéto obchody vyloženě za odporné a morálně zvrhlé, což se promítá i do obecného obrazu a prestiže určitých druhů povolání či institucí. „Starají se jen o ty svoje špinavé kšefty!“ bude znít častá odpověď respondenta na otázku, proč považuje politiku za „nečisté řemeslo“ a povolání „politik“ řadí v žebříčku užitečnosti až na to nejspodnější místo, někam na úroveň prostituce. Lidé, kteří hodnotí negativně katolickou církev, zase často neopomenou zmínit kupčení s odpustky, přestože tento „hříšný obchod“ církev už po staletí neprovozuje a jednoznačně se od něj distancovala.

Z čeho taková nechuť k určitým obchodům vyvěrá a proč je v nás tak hluboce zakořeněná? Vždyť například politický deal může být leckdy uzavřen i ve veřejném zájmu. V podstatné části světa jsou pak lidé okolnostmi přímo nuceni k věcem, které nejsou vnímány za společensky akceptovatelné, například ženy musí nabízet svá těla jako prostitutky, aby uživily vlastní děti.

Fenomén porno průmyslu

Podobné příběhy se rozhodně netýkají jen rozvojových zemí. Co třeba takový porno průmysl, který dnes zažívá nebývalý rozmach? Nedávno přinesla média zprávy o tom, že se jedna z našich nejslavnějších porno hereček Drahomíra Jůzová (známá pod uměleckým jménem Lady Dee) stala maminkou. Je šťastná a s natáčením se rozhodla definitivně skončit. K pornu se prý dostala vyloženě náhodou. Měla vážné problémy v rodině, odešla do velkého města, a protože neměla hotovou školu, byla v podstatě donucena začít točit filmy pro dospělé. Rozhodně však nechce, aby její dítě dělalo to samé, co ona. Bude mít vše potřebné a nebude muset. Podobný příběh jsme už slyšeli v bezpočtu variací. Většina dívek, které se proslavily filmy pro dospělé, mluví mu skončení kariéry o tom, že je k pornu dohnala složitá životní situace a udělají vše pro to, aby jejich děti mohly žít „normální život“. Do sexuálního průmyslu se už po skončení mateřských povinností rozhodně vracet nechtějí. Žijeme přitom ve stálé liberálnější a tolerantnější společnosti, v níž je točení pornofilmů legální druh obživy
(ani Michael Walzer nemá prodávání svého těla na seznamu komodit, s nimiž se neobchoduje).

Lady Dee měla a stále má miliony obdivovatelů, kteří oceňují její práci a kupují tak produkt, jenž nabízí. Proto se stala hvězdou a vydělala spoustu peněz. Takhle funguje tržní ekonomika, která je jedním ze základních pilířů naší společnosti. Proč se tedy úspěšné dívky, které prošly touto branží, často vyjadřují tak, jako by stály před nějakým lidovým tribunálem? Proč mají potřebu své rozhodnutí ospravedlňovat a hovoří jako lidé, kteří na svoji minulost rozhodně nejsou úplně pyšní? Je to proto, že se bojí „pokrytecké společnosti“, která je zároveň platí i odsuzuje, nebo mají samy pocit, že dělaly něco špatného, nečistého, a tento pocit nelze vykoupit slávou ani penězi?

Jen v České republice má legální sexuální průmysl odhadovaný roční obrat 10 miliard korun a je stále na vzestupu, dokonce ho mnozí označují za vítěze koronavirové karantény. A přece se velká část úspěšných lidí v tomto byznyse za původ svého bohatství stydí, zůstává v anonymitě a udělá vše proto, aby v případě jejich potomků padlo jablko co nejdále od stromu. Jedno z vysvětlení může ležet v našich myslích, které jsou esenciálně nastavené proti trhu. Jsme prostě ustrojeni tak, že se až překvapivě často bráníme představě, že se dá něco směňovat za peníze. Sex uvádí mnoho lidí jako svoji nejmilejší činnost a rozhodně se za to nestydí. Ale sex směněný za peníze je stále sociálně neakceptovatelný. A nejen on.

Cena lidského života

Psycholog Philip Tetlock v rámci svého výzkumu předložil dobrovolníkům příběh osoby, která uvažuje o zapovězených směnách – šlo o ředitele nemocnice, který si musí rozhodnout, zda utratí milion dolarů za záchranu umírajícího pětiletého dítěte. Výzkumníci zjistili, že lidé dotyčného ředitele odsuzují bez ohledu na to, jak se nakonec rozhodl. Člověka zkrátka pošpiňuje už jen o takových věcech přemýšlet. Jenže podobným směnám se prostě nevyhneme – i vlády nejbohatších společností musí porovnávat a vyvažovat hodnotu životního prostředí, financování sociálního bydlení, podporu umění, zdravotní péče a tak dále.

Život je hra s nulovým součtem a každý halíř, který věnujeme na poezii, bude chybět na podporu pěstounských rodin. I lidé mají svou cenu. Může-li vláda zachránit deset lidských životů za cenu miliónových investic (například očkovacím programem, nebo zaplacením výkupného za unesené občany), měla by tak učinit? Člověk se někdy dostane do opravdu nezáviděníhodné situace. Jak se asi musel cítit americký prezident Harry Truman, když se rozhodoval, zda použít atomovou bombu proti Japonsku? Musel si být vědom toho, že svým rozhodnutím způsobí smrt a utrpení desetitisíců nevinných lidí. Zároveň však věděl, že existuje zřejmě jen jediná cesta, jak Japonsko donutit ke kapitulaci a zachránit tak miliony jiných lidí – vojáků i civilistů, kteří stále umírali na bojištích 2. světové války… Zní to šíleně, ale byl nucen učinit rozhodnutí, jehož předpokladem a podmínkou bylo ocenit samotný lidský život.

V podobně složité situaci se nemusí ocitnout jen vrcholní politici, ale i „obyčejní lidé“. Hrdinka Styronova románu Sophiina volba musela také učinit rychlé rozhodnutí, týkající se možná záchrany pouze jednoho ze svých dvou dětí. Ve stavu hraničícím s šílenstvím určila cenu svých dětí a na základě toho se rozhodla, že obětuje dceru. Pro každou matku musí být
noční můrou už jen samotná představa, že by se mohla někdy ocitnout v Sophiině situaci. Zatímco ve světě zvířat je celkem běžné, že rodiče obětují svá slabší mláďata ve prospěch silnějších potomků, v lidské společnosti je zcela neakceptovatelné určovat cenu lidí, natož svých vlastních dětí.

Pojem Sophiina volba se tak stal synonymem pro naprosto bezvýchodnou, hyperstresující situaci, jež nenabízí žádné přijatelné východisko a způsobí
nám trauma bez ohledu na to, jak se rozhodneme. Do takto extrémních situací se naštěstí lidé dostávají jen velmi zřídka. Naše mysl tak nějak automaticky vnímá to, co lze či nelze směnit za peníze a i podle toho se formuluje takzvaná společenská smlouva v rámci všech členů dané společnosti.

Závěrem

Jsou komodity, se kterými se obchoduje snadno. Většina věcí koneckonců má svoji cenu – nijak nám nevadí prodávat a kupovat ponožky, hrnce, auta nebo počítače. Předmětům každodenní potřeby přiřazujeme cenu podle jejich užitečnosti – podle toho, co nám mohou nabídnout. Tak funguje tržní ekonomika.

Ve starověku byl takovým předmětem každodenní potřeby i člověk – na trh s otroky se chodilo stejně, jako se dnes chodí do supermarketů. Mladý a tělesně zdatný muž měl pochopitelně větší cenu než starý kmet. Podobně jako když si dnes kupujeme automobil nebo motorku. Ani největší starořecké myslitele nenapadlo zpochybňovat tehdejší systém, v němž otrok představoval tržní zboží. Pro budoucí generace budou zase možná podobným tabu komodity, se kterými dnes běžně obchodujeme my –
kupříkladu zvířata.

„Štěstí je podivuhodné zboží: čím více dáte, tím více vám ho zůstane.“

Každá společnost má tedy svůj seznam komodit, s nimiž je zakázáno obchodovat. Tento seznam není ustálený, mění se podle toho, jak se lidská civilizace v čase vyvíjí, proměňuje, akcentuje určitá témata a formuluje společenskou smlouvu. Naše mysl však ve skutečnosti není nastavena tak, aby vnímala svět jen podle tržního principu. To se ukazuje v okamžiku, kdy se zamýšlíme nad tržní cenou sexu, lidské ledviny nebo dokonce lidského života. A co abstraktní pojmy, označující naše city a emoce, jako je láska, přátelství nebo štěstí? Dají se i ony zobchodovat? Možná, že odpověď nalezl jeden z největších evropských duchů, francouzský vědec a filozof Blaise Pascal, když prohlásil: „Štěstí je podivuhodné zboží: čím více dáte, tím více vám ho zůstane.“

Prameny: Paul Bloom: Proč se nám líbí, to co se nám líbí (Metafora, spol. s r.o., 2011)
Autor: Tomáš Lotocki

Více článků k tématu osobního rozvoje naleznete zde.