Slůvko „ne“ je v současné době chápáno velmi negativně, dalo by se říci, že na nás působí téměř jako vulgarismus. Když na otázku „Mohl bys mi dnes pomoci?“ odpovíme: „Ne, nezlob se, ale dnes se mi to opravdu nehodí. Počká to do zítřka?“, tak je to pro tázajícího téměř to stejné, jako bychom mu uštědřili ránu baseballovou pálkou. Ovšem to jenom v případě, že na odpověď „Ne, nemůžu“, máme dostatečné nervy a odvahu.

Naučit se říkat tak banální slůvko jako je „ne“, je paradoxně jednou z těch nejsložitějších výzev, kterou před sebou máme. Už od mala jsme vedeni k tomu, abychom úslužně pomáhali ostatním a abychom jim vycházeli vstříc. Pokud to neuděláme, tak jsme automaticky udělali něco špatně, protože jsme neudělali něco, co od nás bylo očekáváno, že uděláme. Odpovědět „ano“ se nám tedy stává skoro povinností. Nejhorší na tom je, že jsme se do pozice soudobého „Yes mana“ vžili tak silně, že odpovědět někomu „ne“ se pro nás samotné stává téměř zahanbující. Odpovídáme „ano, ano, ano“ na otázky, na které chceme říci „ne“, přestože se nám něco nelíbí, přestože to takhle nechceme, přestože na to nemáme čas. Jenže pocit, že MUSÍME někomu pomoci či někoho nepohoršit je silnější než to, jestli je to dobré i pro nás.

To úzce souvisí i se současnou dobou technologické dominance, kdy jsme vlastně non-stop online. A Bůh přece vynalezl online svět, abychom byli neustále všem k dispozici, nebo ne? Je naprostá neomalenost neodpovědět na zprávu, zvláště když ten druhý vidí, že jste si jeho poselství přečetli. Uvědomme si, že my máme právo na život, máme právo na svobodné rozhodování a pokud zrovna nechceme nebo nemůžeme odpovědět, tak to neuděláme (nebo bychom alespoň neměli. Nicméně je tu ten pocit, který do nás stejně řeže: „Už si to přečetl, měl by odpovědět.“

Mohlo by vás také zajímat: Rozhodnutí je jen na nás aneb jak se naučit rozhodovat.

Naučit se říkat „ne“ úzce souvisí s převzetím odpovědnosti za náš život. Nemusíme, a hlavně bychom se ani neměli stydět za naši odpověď. Samozřejmě, vždy je důležité zvážit následky naší reakce. Nicméně stejně důležité je si uvědomit, že my neneseme žádnou zodpovědnost za pocity druhých lidí. Trošku to zveličme, ale přesto, když by vás někdo požádal, ať skočíte z okna, protože jinak se ho to dotkne a bude smutný, šli byste? Ano, je to opravdu přehnaný příklad, nicméně jasně ukazuje absurditu i těch banálnějších proseb, na které kývneme, i když je dělat nechceme.

Ano, říká se, že máme respektovat ostatní, ale co kdybychom začali tím, že začneme respektovat sami sebe? Co kdybychom i sobě dopřáli tu možnost se rozhodnout opravdu podle toho, co si přejeme? Už od mateřské školky nás učí, že sobeckost je zlá vlastnost. Jistě, nic se nemá přehánět, ale do určité míry je sobeckost důležitá vlastnost. Nutí nás zaměřovat se na nás samotné, na to, co doopravdy chceme. Abychom mohli být zdravě sobečtí, je důležité si uvědomit sami sebe, naše potřeby. Naučme se vážit si sami sebe a brát se takové jací jsme. Abychom mohli říkat „ne“ bez pocitu viny, že jsme udělali něco špatného, je velice důležité vypěstovat sebedůvěru v sebe samotné. Tím, že budeme sebevědomí, nebudeme se stydět za to, co a jak zrovna cítíme. Pokusme se začít si vážit sebe samotných pro začátek alespoň tak, jak si vážíme ostatních.

Co by nám také mohlo pomoci k tomu, abychom se naučili říkat „ne“ je uvědomit si, nebo alespoň popřemýšlet nad tím, kolik času strávíme vykonáváním úkolů, které jsme dělat nechtěli. Náš čas je jednou z nejcennějších věcí, kterou máme. Nikdo na světě vám ho nemůže dát zpátky a každý z nás ho má jen omezené množství. Tudíž bychom se vždy měli řádně zamyslet nad tím, do čeho ho hodláme investovat.

Být zodpovědný, znamená být především zodpovědný k sobě samému a ke svému vlastnímu životu. Uvědomme si, že říci „ano“ ostatním ve velké většině případů znamená říci „ne“ nám samotným.

Místo věcí, které dělat nechceme, se raději věnujme budování vlastního sebepřijetí, sebevědomí a sebelásky, protože ano, ačkoliv je to možná překvapivé, tak zejména sebeláska je hnacím motorem ke všem pozitivním změnám, které na sobě můžeme udělat. Nebojme se říkat „ne“. Pokaždé, když tak odpovíme na něco, co dělat nechceme, pochvalme se, buďme na sebe pyšní, protože ano, pokud jste nesouhlasili s něčím, co s vámi nerezonuje, stáváte se víc a víc asertivní a sebevědomou osobou. Stůjte si za svým názorem, a občas předejme slovo při rozhodování i naší intuici, mozek to ocení.

Máte dost odvahy na to, abyste řekli ne, když se vám něco nelíbí?

Předchozí článekJak můžeme využít hypnózu?
Další článek5 tipů, jak nepohořet u pracovního pohovoru
Markéta Brančíková
Neřídím se žádnými citáty ani motty a můj život je těžce ovlivňován moji neochvějnou vírou v jednorožce. Jsem přesvědčená, že abychom byli šťastní, musíme dělat věci, které nás naplňují. Mám ráda dobrodružství, poznávání nových vůní všeho co je alespoň trochu cizí. Vyhledávám kontakt s lidmi všech národností, povah a náboženského vyznání a ráda si s nimi povídám, protože jsem si jistá, že poznávání jiných zvyků, kultur a názorů z nás dělá moudřejší a tolerantnější jedince. Miluju kreativitu a vyjádření jedince.

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení