Psychopatologie: Když je nemocná duše

154

Když nás něco bolí, jdeme k lékaři. Necháme se vyšetřit a dostaneme prášky, kapky a mastičky. Recept a domácí léčení nebo odborná péče v nemocnici, dle závažnosti situace. Všichni jsme si zvykli na tuhle rutinu. Jenže stejně jako tělo, může bolet naše duše.

K těmto nemocem a poruchám stále přistupujeme, jako by byly tabu. Něco, o čem se příliš nemluví a přitom množství lidí, kteří trpí nějakou psychopatologickou poruchou je v dnešní společnosti stále větší. Mnohdy si ovšem sami dotyční neuvědomí, že se cítí špatně právě kvůli této poruše.

 

V dnešní moderní a na úspěch zaměřené, silně individualistické společnosti se překvapivě stále stejně negativně stavíme k možnosti, že lidé občas mohou mít i nemoci, které nejsou fyzického charakteru. Říká se, že každý Američan má svého terapeuta, který má svého terapeuta. Ačkoli je to velmi vtipné prohlášení, něco pravdy na něm bude.

Seriál z oboru psychopatologie

Čeká vás série článků, která se bude věnovat jednotlivým psychologických poruchám, projevům a způsobům jejich léčení. K tomu, abychom mohli určit, co je nemoc a porucha běžného chování a vnímání naší psychiky, je nutné si nejprve stanovit, co je normální.

Říci jasně, co je normální a co je porucha není snadné. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je zdravím člověk, pokud se nachází ve stavu úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nestačí jen nepřítomnost nemoci nebo vady. Podle této definice by ovšem 90% populace nebylo zdravých po většinu času. Situace nám to nedovoluje a navodit pohodu je čím dál obtížnější. Šance klesají spolu se stoupajícím nároky, které na nás naše okolí, společnost a pracovní pozice kladou.

 

Ještě komplikovanější je určit hranici mezi psychickým zdravím a poruchami. U některých případů je tento rozdíl zcela jasný a markantní. U některých poruch jsou však linie roztřepení a mezníky splývají. Nejproblematičtější oblastí k posouzení je přirozená potřeba zármutku nad ztrátou někoho nebo něčeho. V okamžiku, kdy je člověk smutný, pláče a naříká, kdy změříme, jestli se jedná o běžnou reakci, která je téměř nevyhnutelná pro všechny či zda intenzita pláče a délka trvání zármutku již zabíhá do příznaku poruchy?

 

Lidské duši se věnuje psychologie, věda, která se snaží porozumět chování a motivacím lidí, pochopit, co se odehrává v našich hlavách a srdcích. V okamžiku, kdy se naše běžné chování a problémy přesunou za hranice klasicky společností přijímaných projevů nebo se intenzita nesníží, naopak dokonce zvýší, je na čase uvažovat o poruše. V tomto poli pak nastupuje na řadu psychiatrie. Léčba poruchy a nemocí. Aby to nebylo tak jednoduché jedním s oborů, který se také odvětvím poruch a nemocemi duše zabývá je psychopatologie. Je to takový kompromis mezi psychologií a psychiatrií, specializuje se právě na hraniční oblast mezi zdravím a nemocí. Aby bylo možné patologické jevy snáze odhalit a definovat existuje komplexní klasifikace a systém k rozlišení zdravých a nemocných pacientů.

 

Hlavním cílem veškerých léčebných metod je pomoci nemocnému a dosáhnout toho, aby se cítil lépe a zlepšil se jeho stav.

Psychopatologie vznikla složením dvou pojmů z řečtiny. Psyché = duše a pathologia= nauka o nemocích. Právě psychopatologie je hlavní optikou, kterou bude seriál o nemocech duše nahlížet na jednotlivé případy. Psychopatologie se zabývá především diagnostikou, klasifikací a výzkumem duševních poruch a jejich hraničních příznaků. Je nejlepším přístupem, který můžeme aplikovat.

Jak už bylo řečeno, to co je normální a to co je abnormalita, je mnohdy velmi špatně rozlišitelné. Navíc pomyslná hranice, kterou si společnost sama stanoví je nestálá a mění se spolu s historickou zkušeností, společenskými normami a situací. Co bylo nenormální před sto lety je dnes nudná záležitost přijímaná bez povšimnutí a to, co jsme před lety přijímali jako normální je dnes nahlíženo jako zastaralé a nepřijatelné. I v odvětví psychopatologie se mění trendy a poznatky spolu s výzkumem a pokrokem, který věda a medicína dělají. Poučením budiž, že na psychické choroby a poruchy je třeba nahlížet s odstupem a s respektem k individuálnímu osobnostnímu charakteru dotyčného pacienta a jeho situaci, sociálnímu, rodinnému i kulturnímu zázemí.