Proč se nám (ne)líbí umění?

umění a psychologie
umění a psychologie

Umění a psychologie

Nejsložitěji se odpovědi hledají zpravidla na ty zdánlivě nejjednodušší otázky. Co je to svět? Co je to čas? Co je to život? Co je to svoboda? Co je to duše? Do této kategorie jednoduchých tázacích vět patří i otázka: Co je to umění? Samozřejmě můžeme odpovědět, že umění je nezbytnou součástí lidské kultury, že v nás vyvolává estetický zážitek, že přináší člověku potěšení, že má prokazatelně léčivé účinky, že se v něm klade důraz na tvořivost, originalitu, individualitu umělce atd. Ale sami cítíme, že takovéto definice nejsou postačující, že nejdou dostatečně k jádru věci, že vyvolávají spíše další otázky než uspokojení z vyčerpávající odpovědi. Mnoho odborníků se domnívá, že pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej vlastně nelze vůbec definovat. Rakouský historik umění Ernst Hans Gombrich dokonce prohlásil, že umění neexistuje, existují pouze umělci!

Stejné problémy nastávají v okamžiku, pokud se ptáme, proč se nám umělecký projev či dílo líbí, nebo nelíbí a jaká je na základě toho jeho skutečná hodnota. Z individuálního hlediska je samozřejmě základním kritériem umělecké hodnoty nějakého díla jeho estetický účinek. Čím větší účinek na nás nějaké dílo má, tím větší máme potřebu znovu ho vyhledat, hlouběji se s ním seznámit, proniknout do něj, získat ho pro sebe. Tak vzniká umělecká i tržní hodnota uměleckého díla. Ovšem jak definovat onen samotný estetický účinek, který dílo vyvolává? Proč nás nějaká hudba naplňuje nepopsatelnou rozkoší a jiná naopak nechává zcela chladnými, případně nás přímo rozčiluje? Proč se dva lidé, hledící na stejný obraz, leckdy neshodnou: pro jednoho je krásný, pro druhého ošklivý? Je to jen záležitost osobního vkusu, úrovně uměleckého vzdělání a estetického cítění? Nebo musíme otázku, proč se nám (ne)líbí Rembrandtův obraz, produkce pouličního muzikanta, báseň Jana Nerudy či song od Britney Spears a jaká je skutečná hodnota tohoto díla zasadit do širšího historického, kulturního či sociálního kontextu a dotknout se psychologické podstaty a esenciálních sklonů naší mysli?

Vzestup a pád Emauzských učedníků

Po druhé světové válce otřásla Holandskem a potažmo celou Evropou velká padělatelská kauza, která se natrvalo zapsala do historie umění i zločinu (pro zajímavost: případu je věnován například i jeden díl populárního pamětnického seriálu Dobrodružství kriminalistiky). Holandský výtvarník Han van Meegeren neměl rád moderní umění. Na začátku své umělecké dráhy maloval v Rembrandtově stylu, ale neměl valný úspěch. Kritikové sice oceňovali jeho technické dovednosti, ale absolutně ho cupovali za absenci jakékoli originality. Poté – zčásti aby se pomstil, zčásti, aby zbohatl – začal malovat ve stylu dalšího velkého barokního mistra Vermeera van Delft. Napodobeniny byly tak dokonalé, že je i ti nejrenomovanější znalci považovali za autentická díla ze 17. století. Jeho Emauzští učedníci se stali zřejmě nejslavnějším obrazem v Holandsku. Přední odborník na barokní umění o něm prohlásil, že jde o největší mistrovské dílo Jana Vermeera van Delft. Padělatel Van Meegeren byl narcistní egocentrik a úspěch „svého Vermeera“ si náležitě užíval. Postával kolem obrazu v galerii a hlasitě říkal všem návštěvníkům, že jde o padělek. Lidé se mu vysmívali – tohle by přece neuměl namalovat nikdo jiný než génius Vermeerova formátu!

Pravda vyšla najevo až po válce, kdy byl van Meegeren zatčen a obviněn z velezrady za to, že prodal Vermeera nacistickému pohlavárovi Hermannu Göringovi. Tehdy se přiznal k tomu, že neprodal dílo barokního mistra, ale svůj vlastní obraz, a že i řada dalších „Vermeerů“ jsou ve skutečnosti jeho práce. Byl odsouzen jako geniální padělatel, ale nikoli jako velezrádce… Dnes je dokonce považován za národního hrdinu – muže, který obalamutil nacisty.

Jaká byl další osud van Meegerenových uměleckých děl? Jejich tržní cena rázem klesla z astronomických výšin na samotné dno a malíř – samozřejmě už pod svým jménem – je nakonec prodal za hubičku. Pokoření kritici, kteří obrazy dříve vynášeli do nebes, po odhalení rázem přišli na to, že jeho padělky jsou ohyzdné a zdaleka se nevyrovnají Vermeerovým dílům. Jeden ze znalců dlouho odmítal připustit, že dílo, které mu visí v obývacím pokoji a jež tak obdivuje, by mohl být plagiát. Po definitivním odhalení obraz ve vzteku zničil. Dílo, které miloval, a přinášelo mu dlouhá léta neskonalé potěšení, začal ze dne na den hluboce nenávidět. Přitom obraz zůstával stále stejný, šlo pořád o stejné barvy, stejné plátno, nezměnil se jediný tah. Změnilo se jen jediné: vědomí kontextu…

Sám Hermann Göring se o padělatelské aféře dozvěděl v norimberské cele, kde čekal, až bude popraven za zločiny proti lidskosti. Předtím byl během procesu konfrontován s autentickými záběry z osvětimského pekla i dalšími důkazy nepopsatelného utrpení, které nacisté způsobili. Podle očitých svědků však nebyl Göring nikdy tak zlomený jako ve chvíli, kdy se dozvěděl, že jednu z nejcennějších částí jeho milované umělecké sbírky tvoří ve skutečnosti bezcenné plagiáty. Údajně v té chvíli vypadal, „jako by si poprvé v životě uvědomil, že na světě existuje zlo“.

Jedno stejné plátno a přitom tolik odlišných emocí, rozkročených od uctívání až po pohrdání, od rozkoše až po trýzeň, od lásky až po nenávist. Dokazuje to, jak při hodnocení nějakého uměleckého díla zásadně záleží na kontextu. Je nepochybné, že van Meegeren nebyl zdaleka tak velký umělec, jakým byl Veermer. Barokní mistr vytvořil v kontextu své doby zcela autentické, výjimečné dílo, vyprávěl jím originální příběh, který oslovuje přes propast věků. Originál má jedinečnou historii, protože vznikl tvůrčím procesem mnohem působivějším, než je technická zručnost padělatele. Kdybychom van Meegerenovy obrazy stavěli na roveň Vermeerových originálů, mohli bychom (dotaženo ad absurdum) stejným způsobem umělecky vyzdvihovat například i dnešní tiskárny, které přece taky dokáží díla starých mistrů replikovat v těžko rozpoznatelných kopiích.

Jenže… vnímání uměleckého díla nevychází jen z historického kontextu a pochopení toho, zda jde o originál, či napodobeninu, závisí i na mnoha dalších okolnostech. Někdy totiž v závislosti na kulturním, sociálním a dalším kontextu zcela rozdílným způsobem hodnotíme i autentické umělecké dílo či vystoupení téhož umělce. 

Koncert v podzemní dráze

Jednoho rána přišel na stanici washingtonské podzemní dráhy mladík v džínách, tričku s dlouhými rukávy a baseballové čepici. Vytáhl housle, položil před sebe otevřené pouzdro, do kterého vhodil jako podkladek pár mincí, a během následující tři čtvrtě hodiny zahrál šest klasických skladeb. Vydělal si za tu dobu 32 dolarů, což prý zhruba odpovídá výdělku šikovnějšího místního žebráka. Tím pouličním hudebníkem byl přitom Joshua Bell, jeden z nejlepších světových houslistů. Hrál na „stradivárky“ z počátku 18. století v hodnotě 3,5 milionu dolarů. Se stejným repertoárem sklízel pár dní předtím nekončící ovace ve vyprodané Bostonské symfonické síni. Teď kolem něho většina lidí prošla zcela nevšímavě. Možná byli mezi kolemjdoucími i někteří účastníci koncertu.

Tento pokus, inscenovaný deníkem Washington Post, opět dramaticky dokládá skutečnost, že v hodnocení nějakého vystoupení či uměleckého díla zásadně záleží na kontextu. Na první pohled to působí iracionálně. Libí se vám klasická hudba? Proč by vám tedy mělo záležet na tom, jestli se hraje v Bostonské symfonické síni nebo v podzemní dráze? Líbí se vám moderní umění? Proč by vás mělo při pohledu na obraz ovlivnit to, zda je na něm podpis Pabla Picassa nebo nějakého Karla Skočdopole? Přesto se tak děje. Bezdomovec hraje virtuózně Bacha na „stradivárky“ a vy ho neslyšíte. Lidé si koupí reprodukci Picassa a pověsí si obraz nad schody. Pak si dílo nechají ocenit a zjistí, že jde o originál. Okamžitě si obraz přemístí na významnější místo a sami sebe přesvědčují, že se jim teď líbí víc, že v něm našli něco, co dříve neviděli, že jim připadá hezčí a hlubší.

Co o nás takovéto chování vlastně vypovídá? Odhaluje závislost našeho vnímání a hodnocení umění na kontextu – jak jsme poznali v pokusu s houslistou Bellem, či na příkladu vzestupu a pádu Emauzských učedníků – jen lidské slabosti, jakousi směs snobismu, manipulovatelnosti, skupinového sebeklamu a intelektuální lenosti? Nebo naše posedlost vnějšími okolnostmi a historickým kontextem nemá ve skutečnosti kořeny ve snobismu či pošetilosti, nýbrž je přirozené, že podstatná část prociťované radosti z umění pramení i z ocenění okolností jeho vzniku, neboť to vytváří samotnou esenci uměleckého díla? Na tom znalci umění, historici, sémiotici, psychologové či sociologové stále nenacházejí shodu. A zřejmě ji ani nikdy nenajdou.

Charles Darwin popsal lásku k umění jako jednu z nezáhadnějších lidských vlastností. Jeho slova stále platí. Bez ohledu na to, jak dílo, které se nám (ne)líbí vnímáme, co k němu cítíme a jak ovlivňuje naše životy.

Více článků k tématu osobního rozvoje naleznete zde.

Prameny: Paul Bloom: Proč se nám líbí, to co se nám líbí (Metafora, spol. s r.o., 2011)
Autor: Tomáš Lotocki