Tramvaj vjíždí do zastávky, zastavuje a v jednom ze vchodů spouští plošinu pro vozíčkáře. Je určena jedné mladé paní na invalidním vozíčku. Nicméně i přesto, že má plošina usnadnit nástup do tramvaje, se invalidní vozíček nedaří dostat dovnitř. Na paní začíná být vidět, počínající zoufalství. U dveří tramvaje přitom stojí spousta dalších cestujících, kteří jen tak přihlíží. Ve tváři se jim zračí tázavý výraz. „Podaří se jí to nebo ne? Pomůžeme jí nebo to zvládne? Nepočkáme ještě chvíli? Nepomůže ji někdo jiný? “ Její boj sledují až do chvíle, dokud je paní nakonec sama nepožádá, aby jí pomohli. Po její výzvě se přece jen osmělí dva mladíci a do tramvaje jí pomohou. Nicméně proč se všechno tohle vůbec odehrálo? Proč lidé nepomohli už dřív a jen tak koukali?

Podobných událostí se děje dennodenně spousta. Mnozí už na možnou pomoc od ostatních rezignovali a spoléhají se pouze sami na sebe. Avšak psychologové se snažili tuhle vlastnost podrobněji popsat. Byly jim k tomu impulzem události z roku 1964, kdy se mladá žena z New Yorku, Kitty Genovese vracela z práce a na ulici ji přepadl neznámý útočník. Pro Kitty incident nedopadl vůbec dobře. Ačkoli její přepadení z oken svých domů sledovalo nejméně 38 lidí, nikdo jí nepomohl a Kitty následně zemřela. Situace byla připisována úpadku morálky, dehumanizaci spojené s městským prostředím, vzájemnému odcizení a existenciální beznaději. Nicméně později se ukázalo, že ve hře nebyly jen faktory jako apatie nebo lhostejnost.

Tohoto případu si totiž všimli i psychologové John Darley a Bibb Latané a po následném zkoumání jev označili jako efekt nezúčastněného diváka (Bystander effect). Zjistili, že přihlížející osoby nebyly jen neteční ignoranti, ale čelili vnitřnímu konfliktu. Na jedné straně jejich uvažování ovlivňovaly společenské normy druhému v nouzi pomoci, na straně druhé však čelili strachu, zda sami neriskují svoje bezpečí, pokud oběti pomohou. Navíc se ve výzkumech ukázalo, že šance, kdy přihlížející osoba zasáhne, je tím menší, čím větší je počet přihlížejících osob. Pokud přihlíží jen jeden, je podle společenských norem zodpovědnost na něm, aby pomohl. Pokud je přihlížejících osob více, zodpovědnost se rozptýlí.

Ku prospěchu přihlížejícím osobám také nahrávají další informace z výzkumu Darleye a Lataného. O tom, co se děje osobě v nouzi přihlížející lidé aktivně přemýšlejí, uvažují, nakolik je nastalá situace reálná a jestli je pomoc opravdu zapotřebí. Pociťují nervozitu a strach, co se bude dít. Čekají na to, kdy zakročí někdo jiný. Čekají, jestli se situace nezlepší sama, a oni nebudou za hlupáky. Bohužel myšlenky nejsou činy a člověku, který pomoc potřebuje, nepomohou. Proto když se někdy ve svém životě dostanete do situace, kdy uvidíte, že někdo pomoc potřebuje, nespoléhejte na to, že se zachránce najde. S přihlédnutím k okolnostem to budete muset být nejspíš vy sami.

Zdroje:

Aronson, E., Wilson, T. D., & Akert, R. M. (2014). Social psychology. Pearson.

Darley, J. M., & Latané, B. (1968). Bystander Intervention in Emergencies: Diffusion of Responsibility. Journal of Personality & Social Psychology, 8(4), 377–383.