Vztahy, v nichž „ANO“ jen tak nezazní

10

„A žili spolu šťastně až do smrti“ jedna z nejčastějších vět, kterou končí nespočet pohádek, na kterých většina z nás vyrostla. Při pohledu na dnešní páry se nicméně nabízí otázka, nakolik je tato věta aktuální. Dá se o některém z těchto párů říci, že to bude i jejich osud, nebo se tomu tak děje skutečně jen v pohádkách? Vždyť při zhodnocení aktuálních statistik se bezmála polovina všech manželství rozvede. Zdá se tedy, že do smrti spolu spoustu lidí nežije. Na druhou stranu, nakolik je manželství relevantním ukazatelem? Vždyť se stále častěji setkáváme i s lidmi, kteří spolu žijí takzvaně „na psí knížku“. Někteří dokonce preferují život bez partnera nebo mají partnerů více. A tak možná než spíše to, zda spolu lidé žijí až do smrti, bychom se mohli podívat na to, jak různí lidé spolu nebo bez sebe mohou žít šťastně.

V minulosti přitom tato otázka byla poměrně upozaděna. Typickým rysem doby předmoderní, mnohdy přetrvávajícím až do první poloviny 20. Století, bylo sjednávat partnerské sňatky z různých ekonomických nebo sociálních důvodů. Mladí lidé si partnery obvykle vybírali za asistence, nebo dokonce čistě podle uvážení, rodičů. Ve 20. století ovšem došlo ke změnám. Britský sociolog Anthony Giddens změny postojů ke vztahům a intimitě staví do souvislosti s tím, že ženy v té době podle něj přestaly akceptovat mužskou sociální dominanci a obě pohlaví se musela sama za sebe vyrovnat s tím, co s sebou vztah s druhou osobou nese. Osobní život se přeměnil v otevřený projekt, který má každý ve svých rukou. Vlivem snazší dostupnosti rozvodů a uvolnění sexuální morálky je tedy v dnešní době už na vztah pohlíženo jako na něco, co stejně jako na základně jedné dohody vzniká a trvá, na základě druhé dohody může být kdykoli ukončeno.

Nicméně v předchozím odstavci je na vztah stále nahlíženo jako na soužití dvou lidí. Ať už se jedná o vztah homosexuální nebo heterosexuální, pořád implicitně počítáme s tím, že ve vztahu jsou jen dva. I tenhle předpoklad se nicméně s dnešní dobou mění, a tak na jedné straně můžeme vidět lidi, kteří k sobě tu zmiňovanou druhou osobu nepotřebují, a na straně druhé ty, kteří naopak mají více než jednoho partnera. Do protikladu k monogamii, jak je vztah mezi dvěma osobami odborně nazýván, se jako alternativy staví např. takzvaní singles nebo polyamorici.

Označení singles se vžilo právě mladé lidi žijící bez partnera. Řada autorů tak označuje především skupinou bezdětných a dosud nikdy nesezdaných osob. Podle odborníků tento postoj souvisí zejména se záměrným upřednostňováním jiných seberozvojových aktivit než je hledání partnera a zakládání rodiny. Ačkoli tedy někteří lidé tento stav preferují a nehodlají na něm nic měnit, jsou nicméně ze strany společnosti i odborníků po většinou vnímáni jako lidé v jisté přechodné fázi svého života, kteří pouze potřebují čas k nalezení své identity.

Oproti singles, byť ne tak zřetelně, stoupá i počet osob, které akceptují zapojení více osob do jednoho vztahu nebo jedné osoby do více vztahů zároveň. Stoupenci polyamoriejsou toho mínění, že je možné žít takto za vzájemného souhlasu všech zúčastněných, aniž by se jednalo o nevěru nebo podvádění. Ačkoli jsou však polyamorici oproti monogamním benevolentnější v pohledu na sexuální oddanost, kladou velký důraz na upřímnost a vzájemný respekt, stejně tak ale hranice, které si mezi sebou určí. Podaří-li se jim to, můžou z tohoto vztahu čerpat výhody jako sdílení práce v domácnosti a péče o děti, emoční oporu více osob a možnost řešit důležité otázky, aniž by snadno došlo k polarizování názorů.

Obě dvě zmiňované alternativy k monogamnímu vztahu jsou v současnosti většinovou společností stále stavěny mimo normu a vnímány jako něco neobvyklého a mimořádného. Na druhou stranu, počty lidí, kteří tyto alternativy preferují, rostou. Z velké části díky médiím se zvyšuje povědomí o jejich existenci a zakládají se i asociace, které tyto lidi sdružují. A tak kdo ví, možná je tedy jen otázkou času, kdy tak jako v případě přijetí legitimity i mimomanželských partnerství, dojde i k uznání a respektu těchto forem partnerství.

Zdroj:

Giddens, A., & Možný, I. (2012). Proměna intimity : sexualita, láska a erotika v moderních společnostech. Portál.