Zdravá strava jako hrozba? Přichází orthorexie

0
106

Všude kolem sebe nacházíme návody, jak žít zdravě. Co jíst, co vynechávat, jak cvičit, kdy spát, kolik kilometrů denně ujít. Jsme zahnaní do kouta médii, civilizačními chorobami, nutričními poradci. Ve chvíli, kdy nás ohrožují důsledky špatného stravování, či ručička váhy ukazuje na alarmující číslo, rozhodneme se, že se sebou musíme něco udělat. Ale co když se z odhodlání něco změnit stane posedlost?

Co to je?

Orthorexia Nervosa, neboli závislost na zdravé stravě sebou přináší spoustu rizik. Jedná se především o duševní poruchu, kdy se ocitáme v zajetí čtení etiket, zkoumání éček, barviv a palmového oleje. V podstatě je to obsesivně kompulzivní porucha, kdy jediné, co člověka zajímá je to, jak je jídlo zdravé a kvalitní.

Jak to začíná?

Nevinně. Člověku se nějakým způsobem zalíbí určitá dieta nebo způsob stravování. Může se jednat o dietu, ve které se omezují tuky nebo sacharidy, vegetariánství nebo veganství, popřípadě posedlost jen živou stravou (RAW food). Ke změně našeho jídelníčku mohou přispět i různé nemoci či alergie. Nemusí se vždy jednat o obezitu. Alergie na lepek, laktózu či nevolnost po pozření určitého druhu potravin, může vést k tomu, že se až nezdravě začneme zabývat tím, co vkládáme do úst. Stane se to našim koníčkem. Volný čas trávíme pročítáním webů o zdravém jídle, sledováním diskuzí veganů, hledáním receptů bez lepku, mléka, vajec, cukru, masa či průmyslově zpracovaných potravin. V obchodech nás začne zajímat jen úsek ovoce a zeleniny a co není bio, nemá v našem košíku co dělat.

Co následuje?

Začneme hubnout. Od ostatních slýcháme obdivné komentáře na náš vzhled a to nás nakopne k tomu, abychom pokračovali. Později se dostáváme do komunity podobně „postižených“ lidí a hledáme spojence. Své, normálně stravující se okolí, začínáme svým analyzováním mírně iritovat, což nechápeme. Jednáme přece v zájmu svého zdraví. Postupem času se ze zdravého stravování stává náš styl a smysl života.

Hodnotíme společnost

Jsme něco víc. Náš perfektní jídelníček je našim malým vítězstvím a ostatní odsuzujeme. Jak proboha může někdo jít a koupit si rohlík plný lepku, tuku a bez smysluplných živin s deseti deky vlašáku, který je plný majonézy a nezdravých konzervantů? Proč si někdo dobrovolně ničí zdraví a postavu? Nedokážeme to pochopit. V životě bychom nic takového nevložili do úst. Co na tom, že ještě před pár měsíci to pro nás byla obvyklá svačina. Najednou jsme někdo víc. Lidem kolem sebe radíme, poučujeme je a nosíme na ochutnání nejrůznější pochoutky ze zdravých surovin.

Analyzujeme

Nikomu netrvá rozhodování tak dlouho, jako člověku posedlému stravou. Výběr restaurace? Nadlidský úkol, který zabere několikadenní plánování, zkoumání nabídky, hledání recenzí a pročítání veganských a makrobiotických webů. Rande s někým, kdo nás nezná? V restauraci? Raději procházku. Jít na zmrzlinu? Dobře, ale jen na sorbet ze 100% ovoce. A tak to končí tím, že se společnosti a posezení s přáteli u piva dobrovolně vzdáváme. Sedíme doma, ládujeme se bio čočkou s mrkví a postupně se uzavíráme do naší „zdravé“ bubliny.

Když nám to ujede?

Katastrofa. Ničíme se myšlenkami, že jsme všechno pokazili. Doslova cítíme, jak ten kousek nízkoprocentní čokolády putuje do tukového polštáře na našich bocích. Nejraději bychom se neviděli. Výčitky svědomí se dají srovnat s masovými vrahy a my nevíme jak dál. Řešení? Několikadenní půst, aby se tělo vyčistilo. To dá rozum. A tak nejíme.

Jak z toho ven?

Je důležité si uvědomit, že všechno je dobré jen do té doby, kdy znáte míru. Jakmile něco překročí hranici a stanete se v určité oblasti radikální, nevěstí to nic dobrého. Nikdy. Ať už se jedná o milovníky fast foodů, workoholiky nebo lidi, posedlé zdravým stravováním. Všeho s mírou. Osobně jsem velkým zastáncem zdravého jídla. Bio potraviny, bezlepkové a veganské věci mají v mojí kuchyni své místo, ale vím, že se nechci stát doživotním otrokem toho, co vkládám do úst.

Nedovolme, aby jídlo ovládlo náš život. Od posedlostí zdravou stravou je to už jen malý krůček k mentální anorexii či bulimii, kdy když už tedy sníme něco, co nezapadá do našeho stravovacího konceptu, nedokážeme s tím žít a dobrovolně si tak huntujeme tělo zvracením. Jídlo je tu přece proto, abychom žili. Nežijeme, abychom jedli.

NECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář
Prosím, vložte Vaše jméno