Stalo se vám někdy, že jste zažili úspěch, něco se vám povedlo, ať už v práci nebo ve škole, a pomysleli jste si „wow, nechápu, že mi to prošlo“? Zkrátka jste příčinu svého úspěchu viděli ve štěstí, náhodě, ale ne ve vlastních schopnostech a znalostech daného tématu? A ještě jste měli strach, že by se to už příště nemuselo opakovat? Přesně takové jsou znaky imposter syndromu, sžíravého pocitu, že jste podvodník, který si nezaslouží úspěchy, kterých sám dosahuje. Ale nebojte se, tento syndrom ještě nemusí být vaše cílová emoční stanice. V tomto článku se o něm dozvíte víc, včetně způsobu, jak se s ním vypořádat.
Imposter syndrom je založený na zpochybňování vlastních kvalit, znalostí a úspěchů dosažených právě pomocí znalostí, které máte. Celá definice imposter syndromu by pak mohla znít „psychologický vzorec, ve kterém jedinec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších a má přetrvávající vnitřní strach z toho, že bude odhalen jako podvodník.“
Na začátku článku je důležité poznamenat, že ne každý, kdo někdy pochyboval o svých kvalitách, automaticky trpí imposter syndromem. Naopak, schopnost a ochota čas od času přehodnotit své schopnosti není od věci. Imposter syndrom je však extrémní formou pochyb, které vás paralyzují, jelikož v pochybnosti neomezeně věříte. V moment úspěchu pro vás zkrátka není možné, aby za něj mohly vaše kompetence. Princip imposter syndromu skvěle vysvětluje astrofyzička Jocelyn Bell Burnell větou „jestli jsem já dokázala vystudovat doktorát z astrofyziky, tak už to dokáže každý…“ Již po přečtení této věty by mělo být jasné, že není pravdivé. Dokázal by ho vystudovat opravdu KAŽDÝ?
V poutech imposter syndromu také přehlížíte pochvaly, kterých se vám dostává. Namísto vděku a přijetí vás mohou napadat myšlenky „hlavně mě nepřechvalte, vždyť jsem uspěl pouhou náhodou, která se už nejspíš nebude opakovat, nechci, abyste se ve mně zklamali…“ A můžete kráčet po cestě úspěchu dál, ale nebudete si za něj připisovat zásluhy. Zkrátka se obíráte o plody vaší tvrdé práce a žijete v konstantním strachu z odhalení vaší skutečné podstaty, která podle vás rozhodně není taková, jakou vidí vaše okolí. Raději se soustředíte na chyby, které v průběhu své práce uděláte, a podle nich až hodnotíte sami sebe. Ale pamatujte jednu důležitou věc – odborníkem se člověk stává až poté, co v daném oboru udělal všechny chyby, které udělat lze.
Je na místě se ohlédnout tam, odkud strach o své schopnosti pramení. Vzpomeňte si na základní školu, kde jste byli za každý úkol hodnoceni (a jak). Celý školský systém je založený na tzv. „achievement-related tasks“ – úkolech spojených s dosažením úspěchu. Určitě vás také strašili tím, že pokud dostanete pětku, bude to velmi špatné a nezasloužíte si nic víc než odsouzení. Byli učitelé, kteří vás takto „motivovali“, že? Ale jak to dopadá? Proč se pak dítě učí? Proto, aby nedostalo pětku, a ne ze zájmu o daný předmět (i když ho může mít). Motivace k práci pak ale vychází ze strachu z pětky, která se v dětské hlavě rovná odsouzení ze strany učitele a snad i rodičů. Jde o jeden z nejstarších lidských strachů – být vyloučen (z kmene, tlupy, celku).
Nikdo vám neřekl „to, že jsi dostal pětku, je zpětná vazba k tvým schopnostem v dané oblasti“. Mohlo to znamenat různé, že se buď málo snažíte, či vás to nezajímá nebo vám to nejde. Kdybyste slyšeli něco jako „to, že jsi dostal pětku z matiky, ale třeba jedničku z dějepisu, by mohlo znamenat, že máš pravděpodobně v jedné oblasti lepší vyhlídky k úspěchu než ve druhé“, tak by vám to nejspíš změnilo pohled na známkování. Takto to bohužel nebylo. Každé dítě prahlo po jedničkách za každou cenu, protože za ně přicházely pochvaly.
Imposter syndrom se nemusí projevit ve všech oblastech vašeho života. Nastává v oblastech, v nichž cítíte nižší sebevědomí. I jako profesionál můžete mít pocit, že jste nekompetentní
a jednou se provalí, že vlastně nevíte, co sakra děláte. Syndrom pochází ze strachu, jak se na vás budou dívat druzí. Znamená to však, že činnost děláte pro ně, ne pro vlastní rozvoj. Z výzkumů imposter syndromu vyplynula zajímavá věc, a to přístup impostorů (podvodníků) k úkolům. Vědci se setkali se dvěma – extrémní přípravou a prokrastinací. Klíčovým však je, že nehledě na to, jestli impostor tvrdě makal nebo se flákal, v obou případech za svým úspěchem uvidí jako důsledek něco jiného než své schopnosti. Dříč jej uvidí jako výsledek svého úporného snažení na 150 % (jinak by to ani nešlo), prokrastinátor jako dílo štěstěny (byla to jen náhoda!). V obou případech za něj však mohlo něco jiného než oni sami.
Kořenem imposter syndromu je tedy nesprávná motivace, proč něco děláte. Pokud budete pracovat s primárním cílem být úspěšný v očích druhých, vždycky přijdou pochybnosti. Váš pohled na sebe bude vždy závislý na tom, jak vás ocení druzí. Máte potřebu druhým něco dokazovat – což je vlastně trochu sobecké. Vše, co děláte, děláte jen kvůli své reputaci. Nehledě na to, že díky tvrdé práci na sobě vaše schopnosti nevyhnutelně rostou a vy se opravdu stáváte tím schopným člověkem. To, kým jste, je pro vás však až na druhém místě po tom, jak vás vidí druzí. Zakládáte vlastní hodnotu na názoru druhých. Toto je základ imposter syndromu a není pak divu, že máte strach, že vás někdo přistihne při slabší chvilce. Pokud byste udělal veřejnou chybu, budete v očích druhých nedokonalý a tím pádem ne perfektní člověk.
Perfekcionismus je další součástí imposter syndromu. Brání vám chybovat – což je přirozené pro každý vývoj. Ze strachu, že by druzí poznali, že chybujete, si to však nedovolíte a nebudete tak ochotni riskovat či zkoušet nové věci, protože tam ono odhalení hrozí nejvíce. Své chyby byste si totiž nedokázali odpustit, ani kdyby činily pouze 1 % z vaší cesty za úspěchem.
Jak ale imposter syndrom překonat? Nejprve je důležité si uvědomit, že je v pořádku nebýt supermanem. Uvědomte si, jak vratká je ta země, na které stavíte. Nemáte kontrolu nad tím, co si myslí druzí. Nevyhovíte všem. Zápas o pozornost druhého prohráváte dvakrát – s druhým
a sami se sebou. Vpusťte do svého života lidskost a dovolte si chybovat a následně se z nich poučit. Jen takto v sobě najdete sílu jít dál a zkoušet nové věci i potom, co se vám nedařilo.
To pravé řešení imposter syndromu se však skrývá uvnitř vás samých, ve vašich core beliefs (jádrových přesvědčeních). Věříte-li, že ve vašem úspěchu je nejdůležitější hodnocení zvenčí, tak ani tisíce hodin práce a studia vám nepomohou k tomu, abyste se zbavili toho podvodného pocitu. Nevylučuje se to s tím, že vás daná oblast může opravdu zajímat. Jde o váš motiv v ní setrvávat. Cílem je přesměrovat váš život tak, abyste činnost vykonávali na prvním místě proto, že v ní vidíte vyšší smysl, kdy nepůjde jen o to, že budete kompetentní, ale o to, že vaše kompetentnost bude k užitku. Tento přístup překračuje vaši osobu v celém procesu. Zeptejte se tedy sami sebe – co je ta věc, u které věřím, že přinese víc? Co dělám opravdu rád? Jen pro upřesnění – je to ta věc, kterou byste udělali potom, co by vás válení na pláži a popíjení drinků unudilo k smrti.
Teprve až překročíte vlastní velikost, budete v pohodě s tím, že něco ještě nevíte. Bude to pro vás proces, cesta. A vaše soustavné zdokonalování její součástí. Vždy totiž narazíte na něco, co ještě nevíte. Je také spousta věcí, o kterých nevíte, že je nevíte. Ohlédněte se proto třeba každý měsíc nazpět, a uvědomte si, o kolika věcech najednou víte, o nichž jste neměli ani páru. Tohle je ten skutečný růst. O imposter syndromu jste před několika dny třeba vůbec nevěděli. A teď o něm už víte to podstatné. Nesnažte se proto být vždy perfektní, ale raději tou nejlepší verzí, jakou v ten moment dokážete být. Tehdy vás čeká ta pravá víra v sebe samé.
Začněte se rozvíjet ještě dnes!
Studium MBA vám pomůže zlepšit si své manažerské dovednosti.
Studium BBA vám pomůže naučit se prodávat, vyjednávat, přesvědčovat a ovlivňovat.
Kurz Rekonstrukce identity vám pomůže navrátit sami k sobě, zvládat lépe stres, navazovat zdravé vztahy a naučit se ozdravovat ty nezdravé.
Více článků na téma osobního rozvoje najdete zde.
