V souvislosti s koronavirovou krizí se i o ní hovoří stále častěji. Zatímco dříve se leckdy skloňovalo téma zrychlujícího se tepu světa, díky němuž máme na své blízké čím dál tím méně času, pandemie naše životy otočila o 180 stupňů. Karantény, nucené home office, zavřené školy i školky představují zcela novou situaci a velkou prověrku našeho vztahu i rodinného zázemí. Jsme zavření doma, často i s dětmi a není kam utéct. Nelze si jít zahrát fotbal s nezbytným „třetím poločasem“ u piva, nemůžeme vyrazit s kamarádkou do kina nebo na dvojku do vinárny, děti si přetlak energie nevybijí na zavřených dětských hřištích či v kroužcích a stále více propadají do světa sociálních sítí a počítačových her. Trávíme pohromadě 24 hodin denně v omezeném prostoru a začínáme si lézt pěkně na nervy. Klid, je to jen obyčejná „ponorka“, chtělo by se říct. Tento stav však může vést v krajních případech až k závažným psychickým problémům i rozpadům jinak funkčních vztahů.
Co je to vlastně ponorková nemoc, jak jí předcházet a v případě jejího propuknutí účinně řešit?
Co je to ponorková nemoc
Sousloví „ponorková nemoc“ nepopisuje chorobu jako takovou, jde pouze o laické označení problému, který mezi lidmi vzniká poměrně často napříč věkem i pohlavím. Sousloví nevzniklo náhodně – celkem přesně vystihuje situaci, která probíhá v ponorce na moři. Námořníci jsou uzavřeni v malém prostoru, odříznuti od světa se značným omezením soukromí. V takovém prostředí může docházet ke zvýšenému napětí v důsledku psychické únavy a absence osobní komfortní zóny. Nesnášenlivost vůči druhé osobě či osobám může vyústit až do otevřené nenávisti. Chování je vzteklé, nesnesitelné, vede k záměrnému vytváření dusné atmosféry, vyhledávání konfliktů, prudkým hádkám a výbuchům vzteku. Stav může nakonec vygradovat do nekontrolované agresivity, nebo dokonce ke skupinové psychóze či paranoie. Postižený také může trpět sebepoškozováním, úzkostí a depresí. Ve větších kolektivech může vzniknout i vzájemná averze mezi vícero lidmi. Nic výjimečného pak není ani týrání nebo šikana nenáviděného.
K tomuto stavu pochopitelně nedochází jen v ponorce, rizikové je jakékoli uzavřené prostředí, kde lidé tráví mnoho času společně. Rizikovost pak stoupá v případě, že jde o prostředí atypické, či přímo extrémní, kde je výrazně omezena interakce s vnějším světem. Typickým místem je vojenská mise, „ponorka“ často bují ve věznicích, dobře popsána byla třeba i u horníků zavalených v dole. U pilotovaných letů do kosmu je dokonce ponorková nemoc vnímána jako důležitý faktor, který může vážně ohrozit či dokonce znemožnit další pronikání do hlubin vesmíru.
„Ponorka“ a kosmické lety
Zatímco americká NASA počítá s posádkou složenou z mužů i žen, Rusové nechtějí smíšené týmy do kosmu pouštět. Jsou přesvědčeni, že smíšená posádka může vyvolávat psychické problémy a vytvářet napětí. Ostatně zkušenosti jim dávají za pravdu. V roce 1999 uspořádal moskevský Ústav lékařsko-biologických problémů pokus s izolací lidí po dobu 240 dnů v maketě planetoletu. Když ruský velitel políbil na Nový rok Kanaďanku Judith Lapierovou, žena to vnímala jako sexuální obtěžování. Rus nepochopil, proč si na něj Kanaďanka stěžuje. Ponorková nemoc zde zjevně přispěla k zvýraznění kulturních rozdílů a vnímání toho, jaké chování je či není sociálně akceptovatelné.
Výbornou laboratoří pro dlouhodobé lety do kosmu jsou smíšené expedice vědců a pomocného personálu na antarktických základnách. Během ročního pobytu zde vznikají nevázané sexuální vztahy, jakási nesezdaná manželství – dvojice spolu žijí po celou dobu pobytu a potom se bez výčitek rozejdou. Tyto vztahy mohou ventilovat napětí a mírnit konflikty, ke kterým v izolovaném prostředí musí nutně docházet. Zároveň je však mohou též rozdmýchávat. Lepším řešením se proto zdá být udržení stálé interakce s vnějším světem. Velitel jedné americké výpravy na jižním pólu dovolil lidem, aby denně hovořili se svými rodinami. Bylo to sice drahé, ale vyplatilo se – žádné závažné psychické problémy se nevynořily. V jiné expedici, kde byl kontakt s domovem zcela minimalizován, to naopak skřípalo a docházelo k vážným rozepřím a incidentům.
Samotní kosmonauti o zkušenostech s ponorkovou nemocí nechtějí příliš mluvit, občas ovšem takové informace i do veřejného prostoru problesknou. Například v roce 1982 pobývali sedm měsíců na ruské orbitální stanici Saljut 7 pilot Anatolij Berezovoj a konstruktér Valentin Lebeděv. „Ponorka“ se na nich doslova vyřádila. Jejich spory zašly tak daleko, že Lebeděv hlásil do řídícího střediska: „Okamžitě nás stáhněte dolů! Jinak Berezovoje zabiju. Už nechci pracovat s mrtvolou!“ Spojař měl co dělat, aby konstruktéra uklidnil a na stanici nedošlo k neštěstí.
Na konci minulého století přežila posádka Miru srážku s nákladní lodí Progress. Jeden z modulů byl poškozen, ale lidé kritickou situaci zvládli. Extrémní vypětí se však na psychickém stavu posádky výrazně podepsalo. Kosmonaut Alexandr Lazutkin hlásil po incidentu do řídicího střediska, že má všeho dost a spáchá sebevraždu. Naštěstí se chtěl na akt sebepoškození ještě vyspat a po probuzení se dal normálně do práce.
Tyto incidenty jasně ukazují, že při delším pobytu v uzavřeném prostředí vznikají stresové a konfliktní situace. A to se ve výše uvedených případech nejednalo o závratně dlouhá období. Při plánech na pilotované lety k Marsu a dalším dobývání hlubin vesmíru se ovšem musí počítat s tím, že kosmonauti spolu budou žít po dobu mnoha let. Tím, jak předcházet a řešit problémy související s ponorkovou nemocí, se tak všechny tyto vesmírné programy musí velmi vážně zabývat.
„Ponorka“ a rodinný život
My, běžní smrtelníci, sice neplujeme v kosmické lodi, omezením souvisejícím s pandemií koronaviru jsme už však vystaveni dost dlouho na to, aby se na nás „ponorka“ také podepsala.
Jak tedy s tímto záludným protivníkem bojovat? Samozřejmě tím nejlepším způsobem je prevence. Základním preventivním prostředkem je upřímnost a schopnost komunikace. S partnerem je třeba hovořit i o negativních pocitech, vjemech a myšlenkách. I zdánlivé maličkosti, jako jsou třeba drobné „zlozvyky“, mohou v době izolace přerůst ve vážné vztahové konflikty. I o nich je třeba hovořit, nikoli však formou útoku či obviňování. Rozhovor o nepříjemných věcech je třeba vést bez předsudků, výčitek a urážek. Nesmí to být monolog, ale dialog – stejně důležité, jako umět zformulovat své myšlenky a postoje, je umět pozorně naslouchat argumentům toho druhého. Pozornost, zdvořilost, ale zároveň i upřímnost jsou základními předpoklady harmonického soužití.
Ventilovat napětí lze samozřejmě i mnoha dalšími způsoby. Jedním z nejúčinnějších je pobyt v přírodě, kde bychom měli v rámci možností trávit co nejvíce času. Příroda a zeleň harmonizují psychiku.
Rodinný výlet do přírody může pomoci, důležité je však také najít si chvíle jenom pro sebe. Jakkoliv to může být těžké, je třeba se občas od ostatních členů domácnosti oddělit a užít si samotu, která může léčit.
Také je třeba zůstat v kontaktu se svými blízkými – když už to nejde formou osobního setkání, máme tu telefony či sociální sítě. Určitě není žádoucí trávit celý den na facebooku či twitteru, tím se sociální vztahy jen devalvují, ale najít si pravidelně čas na smysluplný rozhovor se svými rodiči či přáteli nám naopak může jen pomoci.
Pokud už trávíme z donucení čas v určitém prostředí, je třeba, abychom se zde cítili dobře. Udělejme z nevýhody výhodu. Karanténa může být vhodnou dobou k zvelebování domácího prostředí, můžeme se pustit do velkého úklidu, či se vrhnout na plánované rekonstrukce, na které nebyl dříve čas.
Pokud už přesto cítíme, že situaci přes veškerou snahu nezvládáme a „ponorka“ nám přerůstá přes hlavu, je důležité umět si tuto skutečnost přiznat a snažit se ji rychle řešit. Ponorkovou nemoc samozřejmě nezaženeme paralenem, účinnou pomoc však můžeme nalézt u odborníků v rámci psychoterapie. Vážné stavy lze řešit předepsání antidepresiv či anxiolytik.
Závěrem
„Od tý doby, co mě vyhodili ze zaměstnání, vystěhovali z bytu a div nezavřeli, jsem se tak ňák z psychologickýho hlediska zjednodušil“, říká v legendárním filmu Skřivánci na niti pan prokurátor, který byl poslán na brigádnickou převýchovu do kladenských oceláren, neboť i po „Vítězném únoru“ trval na tom, že obhajoba není součástí obžaloby. „Dřív jsem jezdíval taxíkem a dneska jezdím tramvají. Dřív jsem pil Beaujolais, dneska si dávám Kozlíčka z Popovic. Dřív jsem chodíval do klubů a dneska chodím do vohřívárny. Věřil byste, že i revma jsem ztratil!?“ dodává jedna z těch kouzelných hrabalovských postav, které navzdory všemu příkoří, brutalitě i absurditě doby stále nalézají ony perličky na dně zabahněné strouhy a nepřestávají mít tak radost a chuť do života. I my, v čase koronavirové krize, jsme se museli zjednodušit. Hledejme v tom také to pozitivní. Izolace může být nakonec skvělým nástrojem k růstu, pochopení sebe sama i srovnání si životních cílů a hodnot.
Více článků k tématu osobního rozvoje naleznete zde.
Začněte se rozvíjet ještě dnes!
Studium MBA vám pomůže zlepšit si své manažerské dovednosti.
Studium BBA vám pomůže naučit se prodávat, vyjednávat, přesvědčovat a ovlivňovat.
Kurz Rekonstrukce identity vám pomůže navrátit sami k sobě, zvládat lépe stres, navazovat zdravé vztahy a naučit se ozdravovat ty nezdravé.
