Určitě jste se už někdy dostali do situace, kdy jste pozorovali úspěšné lidi kolem sebe, a sami pro sebe si říkali, že svého úspěchu snad museli dosáhnout jen díky štěstí. Možná přišli do kontaktu se správnými lidmi, byli ve správný čas na správném místě, narodili se do dobré rodiny nebo jim k úspěchu někdo blízký dokonce pomohl. Sami pak uvažujete nad tím, proč vy takové štěstí nemáte, musíte si všechno oddřít, vypracovat se od píky. Jenže co když si stejnou otázku pokládají i vámi pozorovaní lidé při pohledu na vás? Podle výzkumů v psychologii se jedná o dost pravděpodobnou situaci. Tento jev se označuje jako takzvaná základní atribuční chyba. Projevuje se obvykle tím, že v případě vlastního úspěchu připisujeme zásluhu svým dispozičním příčinám, tedy píli, schopnostem a dovednostem. Naopak v případě druhých lidí za jejich úspěchem spatřujeme spíše situační příčiny, tedy například dobré konexe, pomoc jiných lidí nebo zkrátka náhodu.

Pojďme se teď na tu zmiňovanou základní atribuční chybu podívat podrobněji. A začněme od podlahy, co to vlastně je ta atribuce? Atribuce v nejširším slova smyslu znamená připisování nějaké příčiny nějakému jevu. V psychologii se pak zajímáme o takzvanou sociální atribuci, tedy připisování příčin chování jak sobě samým, tak ostatním lidem a zkoumá se už od poloviny 20. století. Konkrétně základní atribuční chyba, její objev a popsání je pak spojeno se jmény L. Rosse, E. E. Jonese a V. A. Harrise.

Je známo, že lidé mají obecně tendenci klást větší důraz na interní než na extrení příčiny lidského chování. Avšak když srovnáváme chování vlastní a chování druhých lidí a jeho příčiny, je to trošku jiné. Jako základní atribuční chybu pak označujeme ten přístup, kdy vlastní neúspěch klademe za vinu nevhodnými podmínkám, a úspěch druhých lidí vidíme ve vnějších, situačních příčinách nebo náhodě. Nicméně platí to i naopak. Pakliže nám samotným se něco podaří a zažíváme úspěch, máme tendenci tento úspěch připsat našim schopnostem a dovednostem, stejně tak jako neúspěch lidí druhých vidíme zase v jejich dispozicích. Na základě tohoto principu bychom příklad z úvodu mohli přeformulovat následovně: když se jiným lidem kolem nás nedaří, je to jejich vina, protože například usnuli na vavřínech nebo se chovali nerozumně, kdežto kdyby se něco podobného stalo nám, bylo by to nejspíš vinou náhody, špatných podmínek nebo kvůli neporozumění s lidmi v našem okolí.

Možná si kladete otázku, proč lidé vůbec základní atribuční chybu dělají, proč takhle uvažují? Odpověď se skrývá v přirozené lidské snaze udržet si sebehodnotu. Každý z nás je jistě rád, pokud může být sám se sebou spokojený, mít dojem, že sám za něco stojí. Pokud nám principy základní atribuční chyby umožní vidět vlastní úspěch v našich dispozičních příčinách (naše schopnosti a dovednosti), kdežto neúspěch v situačních příčinách (nedostatek štěstí, špatné podmínky), umožňuje nám tento způsob uvažování zachovat si větší důvěru v sebe sama a sebehodnotu, než kdybychom uvažovali nad tím, že za neúspěchem stála naše nedokonalost a úspěch jsme zažívali jen ve chvílích, kdy nám přála štěstěna.