Chovej se laskavě jako člověk aneb emoce se nenosí?

0
55

Emoce. Téma, které je pro každého člověka zásadním. Téma, které je v našem světě, řídícím se rozumem, lehce nekomfortní. Ze zkušenosti sama se sebou i s lidmi kolem mne mám pocit, že by člověk občas nejraději žádné emoce neměl. „Snažím se jim vyhýbat“. „Snažím se udržet pouze v emoci racionality“. Jsme zvyklí mít věci pod kontrolou a věci, které pod kontrolou nemáme, se tam snažíme co nejrychleji dostat. Co když ale člověk narazí na něco, co tak úplně pod kontrolou nemá? Na sebe sama? Narazit sebe sama je často ta nejvyhrocenější kolize v lidském životě, se kterou se potýká častěji než by okolí, a často i sám sobě, přiznával. Pojďme si v dnešním článku říci něco o tom, co se děje, pokud emoce potlačujeme a děláme, že nejsou. K čemu může potlačování emocí vést? A jak se mu vyhnout?

Co nám brání dávat emoce najevo?

Jako děti jsme neměli problém dávat emoce jasně najevo. Děti jsou v tomto směru velkými učiteli. Do určitého věku se tyto výlevy přechází větou: „On/a je ještě malý/á“. Postupem času je však dávání svých emocí najevo nežádoucí. Člověk se přece musí naučit správně chovat ve společnosti. „Chovej se normálně.“ „Chovej se jako člověk.“ Ani tyto věty jistě nebudou většině z nás cizí. Pokud se člověk chová autenticky a dává najevo to, co doopravdy cítí, často může působit „nevychovaně“, neboť překračuje kolektivní hranice, které nastavila společnost. Jak je však osvobozující dát ven to, co právě kvůli společnosti skrýváme! Člověk není pouze součást společnosti. Člověk je především jednotlivec. Samostatný vesmír, originál mezi originály. V tomto směru jsou pravidla společnosti paradoxní, jelikož má pro všechny tyto originály stejnou formu. Každý originál tak zapadne tak, jak může, ale nikdy ne zcela. Jiná situace nastává například mezi přáteli, kde emoce již hrají podstatnou roli a přátelství bez vyjadřování emocí je prakticky nemožné vytvořit.

Co je však normální? Normální pro člověka, který je originálem a tím pádem z principu nemůže být tak úplně normální?

Pro člověka jako takového je normální prožívat emoce a chovat se podle nich. Jistá emoční inteligence, která se vyvíjí postupem času vědomou prací s emocemi, je nastavení přiměřených emočních hranic. Člověk se takzvaně „naučí ovládat“ což neznamená, že se přestane respektovat. Naopak bych řekla, že člověk, který „se umí ovládat“, respektuje své emoce, snaží se porozumět jejich jádru a jejich příčině. A také ví, že jedině tak je může mít pod jistým druhem kontroly. Tím, že své emoce respektuje, nepopírá je! Chce to odvahu k sebereflexi, ke které emoce často vyzývají. Pro sebereflexi je potřeba připustit své emoce k sobě. Tohle opravdu cítím. Může se mi to nelíbit, může mě to bolet, může mě to štvát, ale taková je pravda. Tohle jsem já a takhle to mám. Tenhle krok je první a nevyhnutelný na cestě k tomu s tím něco udělat a svou situaci změnit.

Potlačení není řešení

Poměrně často slýchám větu o tom, že někdo „nechá emoci rozpustit.“ Emoce se bohužel nerozpustí pouhým mávnutím nad ní rukou. Ve svém okolí mám spoustu chodících případů vypovídajících o tom, že potlačovaná nespokojenost, nad kterou nositel mávne rukou, se nevypaří. Je pravda, že na tomto příkladu se důsledky potlačování emocí ilustruje nejlépe, neboť si jsem celkem jistá tím, že tyto konkrétní příklady nemám kolem sebe jen já. Je jich, bohužel, všude dost. A ruku na srdce, najde se vůbec někdo, kdo by tuhle situaci neznal?

Nespokojenost, která z počátku pramení klidně z malichernosti, která by se dala celkem snadno řešit, se zpočátku může projevovat jako jemná rozlada. Emoce nezájmu se postupně propadává na stupnici do negativismu. Tam už je člověk ve stavu, kdy není na nic jen ta malichernost, nýbrž i všechno kolem, a „vůbec nemá cenu to řešit“. Pokud si člověk ani v tomto stavu nesedne k sebereflexi a přiznání si toho, že v této emoci je a jak se tam dostal, tento pocit zahnívá stále dál a dál. Z malichernosti tu najednou hluboko v duši člověka bobtná hněv, který často přechází do chronické podoby. Rozpíná se nejen v nitru, nýbrž i vně. V této fázi už se můžete hněvat na celou společnost, ačkoliv to na začátku byl jeden konkrétní člověk, jedna konkrétní věc, možná dokonce nevinné nedorozumění, které se však šmodrchá více a více. Až mě mrazí z uvědomění, jak častý tento scénář je. Člověk se hněvá, původně kvůli malichernosti, tak dlouho, že se mu nakonec už těžko vzpomíná, čím to vlastně začalo. Jedno je jasné. Pocit hněvu rozhodně není komfortní a čím déle trvá, tím je to horší.

Další potlačení emocí leckdy zapříčiní výbuch vzteku. Mám tuhle emoci ráda. Ne proto, že bych ji ráda prožívala, ačkoliv i tato emoce je dvousečná zbraň a dá se použít i k dobré věci. Mám ji ráda proto, že ukazuje na potlačené emoce. Mám ji ráda proto, že nejlépe ukazuje, jakou silou emoce vládnou. Jakou silou dokáží ovládnout i nanejvýš rozumného člověka, který má pocit, že má vše bezpečně pod kontrolou. Vše, kromě sebe. Je to také emoce, která má blízko, blizoučko, k uvědomění toho, že tato situace je již dál neúnosná a člověk se skutečně musí podívat pravdě do očí. Pravdě, které se tak dlouho vyhýbal. Je to často chvíle, kdy člověk práskne do stolu a rozhodne se ke změně. Je to v určitém smyslu takový pohon, který člověk může využít vědomě tam, kde je dynamika vzteku potřeba nebo nevědomě, nebo jím může být právě nevědomě posunut.

Samozřejmě to není automatické, člověk musí chtít a vědomě zauvažovat nad svou situací. Další a další potlačování samozřejmě nevede ke komfortnějšímu pocit. Naopak podněcuje rozvití somatických emocí, které mají přímý dopad už i na fyzické zdraví člověka.

Potlačování emocí má stejný efekt, jako když se člověk láduje léky proti bolesti s domněním, že tím vyléčí svou nemoc.

Pusťte to ven

Co tedy vyplývá z předchozích řádků? Jak se ke svým emocím chovat? Neduste je v sobě. Jistě vám na mysl přichází spousta situací, kdy je nežádoucí dát najevo to, co člověk skutečně cítí. Není však dobré si myslet, že potlačením se emoce ztratí. Můžete si ji podržet, odložit na později a prožít si ji ve chvíli, kdy nebude okolí na obtíž. Nebo je například vybít při sportovním klání či při jiné aktivitě. Emoce se musí prožít. Nebudou – li prožity vědomě, stejně si je prožijete, to si pište. Nedá se jim uniknout. Nosíte si je v sobě a sobě neutečete ani kdybyste byli rychlejší než Usain Bolt.

Dávejte co nejvíce nejautentičtěji najevo své pocity, konzultujte své obavy, své pochybnosti, vše, co by mohlo do budoucna znamenat zacyklení v nepříjemných emocích. Stejně tak přistupujte citlivě k emocím ostatních. Mějte jasno především ve vztahu sama se sebou. Pozorujte své emoce. Kdy se která objevuje? Proč? Jak ji dokážete zpracovat? Co vám pomáhá s přetlakem po náročném dni? Čím se naopak dokážete nakopnout k výkonu, ať už sportovnímu nebo pracovnímu? To vše je otázka emocí, které nás prochází na každém kroku a bez kterých by byl člověk jen stěží člověkem.

Klíčová slova: Emoce, Potlačování emocí, Autenticita, Člověk a Společnost