Jak hořet a nevyhořet

19

Představte si, že jste v kůži začínajícího podnikatele a s nadšením se konečně odhodláte zařídit si živnost. Se spoustu ideálů a nadšením předpokládáte, že se osvobodíte od závazků k zaměstnavateli, nebudete limitováni žádnými nařízeními, která vám mohla připadat byrokratizující nebo neslučující se s vašimi hodnotami. Budete mít jistotu, že veškerý váš výdělek je čistě váš – odrazem vašich schopností a píle. S těmi nejjasnějšími iluzemi i vizí se vrhnete do práce, přijímáte jednoho klienta za druhým, a zakázky, výdělek a vaše pověst rostou. Na druhou stranu, tak jak se diář zaplňuje pracovními povinnostmi může ubývat volného času a prostoru pro relaxaci. Možná zjistíte, že situace na trhu může jít proti vám nebo narazíte na klienty, se kterými je komunikace a celý proces na váš vkus až příliš zdlouhavý. Můžete si všimnout, že začínáte pochybovat, požadavky a dotazy klientů vám začínají připadat otravné – možná se dokonce přistihnete, jak vám začínají být klienti sami o sobě lhostejní a vnímáte je jen jako prostředky k výdělku a jednání s nimi jako nutné zlo. Přestáváte si připadat efektivní a přemýšlíte o návratu k práci na pozici řadového zaměstnavatele…

Doufejme, že modelový příklad z úvodu je natolik hypotetický, že nikdo z vás, kteří jste se dočetli až sem, jste se s ním ve svém životě dosud nesetkal. Než onoho modelového podnikatele necháme se svou živností skoncovat, zkusme si říct něco o problematice syndromu vyhoření, jeho průběhu a prevenci. Třeba objevíme způsob, který by výsledku situace v úvodu mohl předejít.

Co je syndrom vyhoření (burnout syndrome)

Syndrom vyhoření nemá, jak to v psychologii už bývá, jednu jedinou definici. Charakterizujme si jej např. jako stav emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních nároků. Samotný pojem „burnout syndrome“ se začíná objevovat v 70. letech a rané práce jsou spojeny se jmény Christina Maslach a Herberta Freudenberga. Ačkoli byl původně zkoumán zejména v kontextu zdravotnických profesí, postupně se přešlo k přesvědčení, že vyskytovat se může u téměř jakékoli pozice. Mohou jím být tím pádem postiženi i např. policisté, vedoucí pracovníci, manažeři, právníci, hasiči a také podnikatelé.

Příznaky

Syndrom vyhoření má tři dimenze (které jsou zároveň měřeny prostřednictvím v tomto ohledu nejznámější metody – Maslach Burnout Inventory)

  • Vyčerpání – pocit přetažení a vyčerpání vnitřních zdrojů
  • Depersonalizace – pocit cynismu nebo nezaujetí vůči práci
  • Pocit neefektivity a neschopnosti – snížení sebehodnocení

Ačkoli výše zmíněné dimenze pokrývají spektrum příznaků spojených se syndromem vyhořením, můžeme se setkat i s jiným rozdělením.

První skupinou jsou psychické příznaky. Může mezi ně patřit například ztráta nadšení a pracovního nasazení. Člověk ztrácí chuť se vůbec do nějaké aktivity pustit a práce mu začíná připadat lhostejná.  Negativní emoce a další reakce se ale nevztahují jen k práci, ale i k sobě samému a životu obecně. Člověka postiženého syndromem vyhoření mohou trápit pocity bezmoci, sklíčenosti a problémy se soustředěním. Vůči svému okolí může projevovat na jedné straně apatii, ale i popudlivost nebo agresi.

Na tělesné rovině se pak mohou dostavit poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu nebo i potíže se srdečným rytmem a dýcháním. Lidé zasaženi syndromem vyhoření jsou obvykle snadno unavitelní a vyčerpaní.

Poznamenané jsou tím pádem pak i vztahy s druhými lidmi. Vyhořelí lidé jsou vůči svým klientům apatičtí. Kontakty postupně omezují a vyhýbají se jim. Pozbývají energii se na práci připravovat a jak k náplni práce, tak k zákazníkům, přistupují cynicky – jako by pro ně klienti pozbyli své lidské stránky.

A navíc, i když je syndrom vyhoření spojován zejména s pracovním prostředím, postihuje i další oblasti života, tedy i duševní a soukromý život. A jak to tak obvykle bývá, všechny oblasti se navzájem ovlivňují a prolínají.

Jak syndromu vyhoření předcházet a co dělat, pokud se s ním člověk setká

Protože je syndrom vyhoření často diskutován v kontextu určitých typů pracovních pozic, nabízí se myšlenka, že na jeho rozvoj budou mít vliv charakteristiky pracovního prostředí. Proto aby mu bylo možné předcházet je ideální, pokud má člověk během práce možnost vnímat smysl své práce a být za ni adekvátně odměněn. Zároveň by neměl být svazován nějakými striktními pravidly, ale v určité míře mít možnost projevit autonomii a vlastní iniciativu. Aby však ale nedošlo k druhému extrému, a nebyl v takový člověk na všechno sám, je vhodné mít možnost opory – třeba od zkušenějšího kolegy nebo supervizora.  Bohužel ne vždy je možné kroky k prevenci učinit. Pokud již daná osoba syndromem vyhoření trpí, je nasnadě vyhledat odbornou pomoc – třeba ze strany psychologa.

Ovšem tak jak tomu při řešení každého problému bývá, člověk si musí v prvé řadě uvědomit, že syndromem vyhoření trpí a chtít jej řešit. Kvůli výše zmíněným příznakům je vidět, že se jedná o stav, který není radno podcenit. Protože se lidé se syndromem vyhoření mohou potýkat i s obecnou apatií a nechutí k jakékoli činnosti, je důležitá také podpora okolí – rodiny, přátel nebo kolegů, případně firmy.

Zkuste občas říct „ne“

Jednou z cest, jak se syndromu vyhoření vyvarovat je i vytvoření přirozeného vztahu k práci a dalším životním aktivitám. Souvisí s tím i schopnost odpočívat a zachovávat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem. Vrátíme-li se k příkladu s podnikáním v úvodu, je dobré si uvědomit, že pokud je podnikatel, který pracuje sám na sebe, zasažen syndromem vyhoření a jeho průvodními příznaky, bude to mít pro jeho byznys rozhodně horší důsledky než pár hodin odpočinku, i když se práce valí ze všech stran. Potenciální vyhoření by totiž přineslo pravděpodobně mnohem vyšší finanční ztrátu než jedna odmítnutá zakázka. Proto jednou ze součásti předcházení syndromu vyhoření je umět si včas říct i „dost“ – a na požadavky okolí umět odpovídat „ne“. Budete-li se v následujících dnech účastnit nově probíhajícího webináře, bude i tahle dovednost jedna z věcí, kterou se můžete naučit efektivně využívat a zařadit do každodenního vystupování.