Každý den se rozhodujeme, co řekneme nebo uděláme např. co si dáme na večeři nebo kam pojedeme na dovolenou. Na první pohled by se mohlo zdát, že všechny rozhodnutí máme ve svých rukou – máme tedy svobodnou vůli. Je to však tak jednoduché? Nejsme naprogramováni přírodou a neřídíme se jen na základě pudů a instinktů?

Vůle

Slovo vůle lze přeložit jako vnitřní souhlas. Je to úsilí, které vynakládáme k tomu, abychom dosáhli nějakého cíle. Vůle nám pomáhá regulovat naše chování, právě vůlí se podle některých odlišujeme od zvířat, které mnohdy své chování regulovat nedokážou. Neexistuje však zatím jednoznačná odpověď na to, zda svobodnou vůli skutečně máme či nikoli.

Neexistuje?

Podle některých svobodná vůle neexistuje, je to pouze racionální zdůvodní jednání, které lidé dělají na základě nevědomých pudů a dalších „programů, které v sobě máme přednastaveny. Argumentem proti existenci vůle je účinek posthypnotické sugesce. Člověk v hypnóze nejedná podle své vůle, ale plní příkazy jiné osoby. Takoví lidé např. mohou na žádost jiného dělat dřepy nebo vydávat zvuky zvířat, aniž by si to posléze pamatovali. I sugesce má však své hranice, někteří lidé na hypnózu nereagují nebo je nelze přesvědčit k tomu, co by sami nebyly ochotni udělat.

Nebo přece existuje?

Na druhé straně se řada lidí přiklání k tomu, že svobodná vůle existuje. Již Platon s Aristotelem byli přesvědčeni o tom, že zatímco zvířata jsou více ovládání tím, co by dnes šlo nazvat jako pudy, lidé se více řídí svojí vůlí. O existenci a důležitosti vůle byl přesvědčen také Wilhelm Wundt, který vůli považoval za základní duševní funkci. Podle něj se volní akt projeví už u dětí kolem druhého roku věku a začíná zážitkem „já chci“, dítě si totiž v tomto věku začíná uvědomovat samo sebe a to je znakem jeho vůle.

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení