Znáte ten pocit, kdy si večer uvědomíte, že jste se dnes opět neporvali s tím, s čím jste měli v plánu se vypořádat? Že oscilujete kolem jednoho bodu, a ne a ne ho trefit? Že se raději stahujete do ulity nebo berete nohy na ramena před něčím, co vás vyzývá ke zpracování? Pokud takový moment nazýváte výzvou, nikoliv problémem, tenhle článek by vám mohl býti nápomocen. Je v něm zachycena osobní zkušenost a proměna výzvy z přijaté na (s)plněnou.
Nejdůležitější bod zvládání výzev, a je jedno, jestli mluvíme o výzvách jakékoliv velikosti, je ji přijmout jako fakt. Uchopit ji. Přiznat se k ní před sebou samým. Přijmout ji za svou. Pochopit její záměr, co vás má na vaší cestě naučit. To je kouzelný okamžik, kdy se náhled na ni ve vaší mysli začne pozvolna měnit. Je to uvolnění duševního přetlaku. Je to první krok na cestě k jejímu zvládnutí a k rapidní změně vašich pocitů (emocí) ohledně ní.
Jak se říká, nejdůležitější je vykročit. A je celkem jedno, kterou nohou. Hlavně s vírou v sebe sama a ve svou sílu tuhle výzvu nevzdat a zvládnout nejlépe, jak v danou chvíli dokážete.
Přijetí výzvy a proces, který se započne přijetím, budu demonstrovat na jednom z osobních prožitků poslední doby, na kterém je, myslím, krásně vidět, jak celá věc funguje.
Nastoupila jsem na nové pracovní místo. Na místo, které je definováno prací s lidmi, kontaktem s nimi i se sebou. Tento fakt pro mne, jako rozvíjejícího a otevírajícího se introverta, znamená jednak obrovskou výzvu, na druhé straně představoval stejnou měrou i úzkost z neúspěchu. Na posledním profesním místě jsem vyhořela kvůli telefonování, respektive mého nízkého sebevědomí a následném ztroskotání na jeho útesech. (Kam jsem mimochodem navigovala svůj koráb tak nějak sama, ale to vidím až teď ve zpětném zrcátku. O tom třeba někdy příště.) Ono prodávat po telefonu něco, čemu sami nevěříte s tím, že lidi otravujete s něčím, s čím nesouzníte, není zrovna práce snů, která by naplňovala harmonickým pocitem. Každopádně jsem věděla, že pokud chci na stávajícím místě uspět, a to teda chci, tak se budu muset svým obavám postavit čelem.
Když jsem dostala kontakt na prvního posluchače, volání jsem nakonec obešla a první schůzku si domluvila svým stylem. Po emailu. Dnes říkám obešla, před tím bych to nazvala, že se mi to nepovedlo, ačkoliv jsem se „tak snažila“! Tím stylem, že jsem si hovor desetkrát v duchu opakovala, bez vytočení čísla a samotné akce na živo. Takové snažení je, jak sami uznáte, dosti liché.
Svým způsobem mě to trápilo. Cítila jsem se, jako bych podvedla samu sebe. Cítila jsem, že stačí jen odhodlat se k vytočení toho čísla a pak už to přece umím nazpaměť. Ale to je právě ono, pustit se do živého hovoru ve mně vyvolávalo hrůzu. Nedokázala jsem se přesvědčit, že na tom vlastně nic není, a že mám na to, abych to zvládla.
Po tomto incidentu mě hryzalo dost svědomí. Ačkoliv schůzka proběhla na výbornou a celý další pracovní proces tím nebyl nijak narušen, pro mne osobně to představovalo nesplněnou výzvu, která neustávala. Naopak, narůstala a upozorňovala na urgenci nutnosti svého zpracování.
Postupně jsem dostala více kontaktů, které bylo třeba provolat a pohovořit si s každým člověkem zvlášť. Vzpomínám si, že v neděli, než přišel tento týden, jsem si říkala: „Tento týden budeš muset volat. A budeš to muset zvládnout a ustát, jestli máš pokračovat v cestě, na kterou jsi nastoupila“. Pocity ohledně tohoto uvědomění nebyly nijak valné. Sevřený žaludek, lehká úzkost a nervozita. Zároveň se však dostavil pocit nekompromisně se přibližující hodiny H, minuty M, vteřiny V. Kdy budu muset stisknout tlačítko, přiložit telefon k uchu a postavit se svým obavám čelem.
Zlomové bylo pondělí. Přišla jsem do práce a zjistila, že jediná osoba, která mě dokáže nakopnout k hovorům, má homeoffice. Ulevilo se mi, že dnes tedy nemusím, pokud se na to necítím. Ale že zítra, zítra to přijde, ať chci nebo ne.
To byl zlomový okamžik, kdy jsem si uvědomila, že nemůžu utéct a že je to tak dobře. Protože se zbavím té tíhy, kterou nosím u žaludku. Toho nepříjemného pocitu, že mne stíhá cosi, čemu chci a potřebuji utéct. Současně cítím, že se mi to nemůže podařit. Dá se to přirovnat základnímu pudu, který nás pudí k útěku, když je třeba. Teď mi ale o život nešlo, šlo jen o obavy vytvořené myšlenkami. I přesto jsem se, do chvíle přijetí, cítila, jako by mi, s nadsázkou, o život šlo.
Emoce jsou velké téma pro každého z nás. Zde se můžete dozvědět zase něco víc o jejich zvládání.
Tak přišel den D, hodina H, minuta M a k tomu okolnosti, které mi ani nedaly jinou možnost, než se chopit své síly a čelit obavám. Ten den se totiž porouchal můj notebook a mým jediným pracovním nástrojem toho dne byl telefon. Tímto děkuji vesmíru za usnadnění odhodlávání, protože mi opravdu nic jiného nezbývalo, než se položit do volání. Současně jsem ale cítila, vedle nervozity, i sílu k tomu všechny hovory úspěšně zvládnout. A pro mne ten den bylo úspěchem už jen vytočit čísla a mluvit s lidmi na druhé straně. Už to, že jsem zvládla tohle mne naplňovalo pocitem hrdosti na samu sebe. Dáváš to, super! Každý další telefonát byl snazší, já byla čím dál uvolněnější, čím dál víc sama sebou a to mě zase čím dál více bavilo!
Jaké bylo mé překvapení, když právě hovory s lidmi mi vystřelily náladu až někam na oběžnou dráhu! To, čeho jsem se nejvíce bálo se ten den stalo největší výhrou. Od té doby se má schopnost komunikace s lidmi jen lepší a postupuje vpřed. Cítím, že se měním a posouvám po té cestě dál a dál. Úzkosti a obav pociťuji čím dál méně. To, co by pro mne před měsícem či dvěma bylo nemyslitelně složité a těžké se najednou zdá jako běžná věc, kterou zvládám. Stále je na čem pracovat. Velkou motivací mi je právě to uvědomění, že to funguje. Stačí se jen postavit svým obavám čelem a nenechat je nad sebou vítězit věčně. Ten nepříjemný sílící pocit nedostatečnosti sebe sama, se totiž dá přepólovat, aby narůstal na druhou stranu. Jedině však činem a prací se sebou samým. Dnes už se nebojím zeleného tlačítka, práce však neskončila. Učím se dál, vím totiž, že mám co. Vím o tom, kde mám rezervy, vím, kde je třeba zapracovat. Učím se učit se.
Věřím, že každý z vás má ve skříni nějakého strašáka, který vás dokáže spoutat obavami a pocitem nedostatečnosti. Ve skutečnosti je třeba se mu podívat pevně do očí a říct: „Děkuju ti za lekci. Jsem dostatečně silný/á na to, abych ji zvládla a posunula díky ní, i díky tobě, své hranice.“
Budeme rádi, když se s námi i ostatními čtenáři podělíte v komentářích o své zkušenosti s tímto tématem. Možná to pomůže nakopnout někoho, kdo se právě chystá do toho konečně pořádně šlápnout.
Začněte se rozvíjet ještě dnes!
Studium MBA vám pomůže zlepšit si své manažerské dovednosti.
Studium BBA vám pomůže naučit se prodávat, vyjednávat, přesvědčovat a ovlivňovat.
Kurz Rekonstrukce identity vám pomůže navrátit sami k sobě, zvládat lépe stres, navazovat zdravé vztahy a naučit se ozdravovat ty nezdravé.
