Tradiční výchova dostává poslední dobou na frak. Pryč jsou doby, kdy se říkalo „škoda každé rány, která padne vedle“ a čím dál více se objevuje magické slovo „nevýchova“. Co to ta nevýchova ale přesně je a jak se vyznat ve výchovných metodách?
Sedíte s dítětem na hřišti, přijde k vám jiné dítě a hodí na to vaše hrst písku. Nepřiřítí se ale žádná rozlícená maminka, která by svou ratolest za tenhle poněkud drsný kousek vytahala za uši, ale pomalu se přiblíží žena, která opatrně začne svému dítěti vysvětlovat, že písek v očích bolí. Vysvětlovat a vysvětlovat je totiž hlavní mantra nevýchovy.
Rozhodně nejde o nevýchovu v pravém slova smyslu. Tedy nemělo by se stát to, že maminka pokrčí nad zlobením svého potomka rameny a neřeší to. Současné matky, které si libují ve volné výchově, se shodují v tom, že jen používají jinou metodu než jejich rodiče, ale že mají výchovu pevně pod kontrolou. Základem nevýchovy je už zmiňované „vysvětlování“. Tedy místo věty „pojď, jdeme domů“, matka řekne „potřebuji uvařit, protože mám hlad, půjdeme tedy domů, ano?“ Odpůrci této metody namítají, že dítěti může být putna, proč matka rozhodla, jak rozhodla, protože ona je autorita a její potomek by ji měl poslechnout, obzvlášť, když probíhá dramatická situace, při které by mohlo jít dítěti o život.
Trauma dnešních třicátníků
Někdo tomu říká liberální výchova, jiný volná výchova, v současné době se stále více skloňuje slovo nevýchova. Jde o principy výchovy, které nabourávají tradici, ale podle jejich zakladatelů nejde o extrémní volnou výchovu, kdy je dítě středobodem vesmíru. Nicméně jak není nadřízené dítě, tak není ani rodič, jsou si rovni a rozhodují společně. Zkrátka více zapojujete dítě a učíte ho zodpovědnosti, hledáte spolu s ním řešení. Matky, které se rozhodly pro nevýchovu, dítěti nedávají zákaz typu „nelez tam, nechoď tam, pojď sem“, ale hledají spolu s dítětem řešení, vysvětlují mu.
Proč současné matky tíhnou k tomu své děti vychovávat jinak? Jednoduše proto, že nechtějí opakovat chyby svých rodičů. Dnešní třicátníci a čtyřicátníci se hojně vrhají do náručí psychologů, kteří hledají prapočátky problémů právě v dětství. Novodobí rodiče tak nechtějí ve svých dětech zasít trauma. Mají pocit, že rodičovské zákazy a málo prostoru pro invenci dítěte jsou semínkem pro to, aby jejich děti vyrostly v nejisté bytosti, které budou snadno podléhat autoritám. Řada dnešních rodičů se bála rozlétnout, těžce bojovala za to, co chtěla a jejich nízké sebevědomí přičítá právě výchově.
Leč psychologové varují, že pokud je volná výchova opravdu příliš volná, dnešní děti nebudou umět v budoucnu řešit problémy. Potřebují vyrůstat v mantinelech, mít řád. Není na škodu dítěti něco zakázat, když víme, že to pro něj není dobré. Dalším problémem může být vyrůstání v blahobytu. Jistě, každý rodič chce svému dítěti dopřát to nejlepší, ale dítě v dospělosti může tvrdě narazit, pokud nebude vědět, že nemusí dostat vše, co si namane.
Facka, která padne vedle…
Poslední dobou se také hojně diskutuje nad tím, jestli dítěti nějaká ta facka ublíží nebo ne. Češka Eva Michaláková už řadu let bojuje o navrácení svých dětí, o které přišla v Norsku jen kvůli pohlavku. Leč norské úřady tenhle výchovný prostředek, v Česku republice často využíván, vnímají jako týrání. A tak její dva kluci jsou už deset let u pěstounů. Nicméně ani u nás nejsou odborníci jednotní. Čím dál více se ozývají hlasy, že násilí na dětech, byť jde o výchovný pohlavek, má na děti devastující vliv. Někteří ale poukazují na to, že pohlavek může být docela fungujícím výchovným prostředkem, jestli je jen jednou za čas a oprávněný. Ovšem podle dětských psychologů je tohle trestání limitováno věkem. Tedy batolata samozřejmě nebít, trestat pohlavkem až od tří let, a na pubertální děti už ruku opět nevztahovat.
Problémy volné výchovy se odrazují už ve školách, kdy učitelé nejsou pro děti autoritou. Dnes si už mnoho učitelů nedovolí plesknout neposlušného žáka přes prsty. Jedinou možností je poznámka, nad kterou už dál nemají moc, je tedy v moci rodičů, kteří nad ní kolikrát mávnou rukou a dítě tak ví, že vyvázlo bez trestu. Otázka je, co na to současné děti jednou řeknou. Stejně jako dnešní čtyřicátnici vyčítají svým rodičům nedostatečný rozlet, je možné, že dnešní ratolesti pocítí důsledky také až v dospělosti. Neschopnost se přizpůsobit bude nejspíše jeden z nich.
Žádná škola, taky škola
Čím dál více rodičů nechce své děti vést životem, kterým si prošli oni sami. Tedy životem, kdy se muselo poslouchat, učit se to, co chtěl někdo jiný, sedět v lavici s tím, koho mu učitel určil. Proto je tak v oblibě systém Montessori škola, kde se respektuje individualita žáka, jeho potřeby a přání. Učitel tak není někým, kdo kárá, ale je v roli rádce a dítě se učí podle svého tempa. Dalším levelem je domácí výuka, která často probíhá ne právě doma za zavřenými dveřmi, ale třeba v přírodě, kde rodič učí dítě to, co opravdu jeho ratolest zajímá.
Děti, které se učí v prostředí, kde na ně není vyvíjen žádný tlak, mají velkou šanci, že z nich vyrostou zdraví a sebevědomí jedinci. Nicméně otázka je, jestli se budou moci začlenit do společnosti, kde na jejich osobní prostor nebude tolik brát zřetel. Například ve velké firmě, kde budou muset pracovat pod vedením nadřízeného a podle striktně daných pravidel. Tuhle obavu ale rodiče, kteří své děti učí doma, nemají, protože počítají s tím, že jejich dítě do žádné podobné firmy nenastoupí, ale vybere si takové zaměstnání, kde se bude klást důraz sice na výsledky, ale pracovní doba a pracovní návyky budou volnější.
Nemoc nebo nevychovaný
Zatímco před třiceti lety dítě, které nedávalo pozor, špatně psalo nebo v něčem pokulhávalo, dostalo za uši. Dnes se hledá příčina. Špatně čte? Má dyslexii, je neklidný, trpí ADHD. Poruchy u dětí jsou čím dál více v hledáčku psychologů. Na jednu stranu je dobře, že se o nich mluví a nenutí se děti do něčeho, co nemohou zvládnout a netrestají se za něco, za co nemohou. Na stranu druhou je špatné, pokud se rodiče na poruchy vymlouvají a své děti zapomínají vychovat. ADHD, porucha pozornosti s hyperaktivitou je diagnóza, kterou odborníci nijak nezpochybňují. Nicméně poukazují na fakt, že nedostatečná výchova, příliš cukru ve sladkých nápojích či pamlscích, přemíra technologie a nevšímavost zaměstnaných rodičů může vést k tomu, že je dítě hyperaktivní i bez ADHD. Někdy rodiče nemoc sami diagnostikují a tlačí dítě někam, kam vůbec nepatří.
Vybrat výchovu jednu a být jednotní
Někteří rodiče dovolí svému dítěti jen jednu sladkou tyčinku a desetiminutovou pohádku v televizi na dobrou noc, jiní mají limit o dost níže. Nicméně důležité je jednotná výchova. Pokud jeden z rodičů dovolí to, co druhý ne, je zaděláno na problém. To ale neznamená, že když jeden z rodičů není tak přísný, musí změnit náturu. Psychologové radí zachovat princip laskavé matky a přísného otce, ale nedovolit to, co zakázal ten druhý (nebo přísné matky a laskavého otce). Doporučuje se dítě obejmout a být s ním, i když se vzteká, že už nemůže druhou čokoládu, ale nedávat mu tajně pod stolem koblihu, aby to ten druhý neviděl. I když jste ve vztahu nespokojení, nepěstujte si v dítěti svého spojence, a partnerské problémy řešte jen s dospělým.
I rodiče dnešních prarodičů své děti vychovávali jinak. Odborníci se shodují v tom, že je potřeba dávat dítěti lásku, pocit jistoty, a hlavně pevné mantinely. Je tedy jedno, jaké jsou vaše hranice, ale neměly by se každou chvíli měnit.
Více článků na téma rodina a vztahy najdete zde.
Začněte se rozvíjet ještě dnes!
Studium MBA vám pomůže zlepšit si své manažerské dovednosti.
Studium BBA vám pomůže naučit se prodávat, vyjednávat, přesvědčovat a ovlivňovat.
Kurz Rekonstrukce identity vám pomůže navrátit sami k sobě, zvládat lépe stres, navazovat zdravé vztahy a naučit se ozdravovat ty nezdravé.
