Přemýšleli jste někdy nad tím, jak naše vnímání světa ovlivňuje náš život? Ať už jde o naše klíčová rozhodnutí, emoce, vztahy k ostatním ale i k sobě samotným. Úhel pohledu je velmi silný nástroj, který nám může hodně pomoci, nebo taky hodně ublížit. Lidé často vnímají věci jen ve dvou barvách: černá nebo bílá. Zapomínají však na to, že život se odehrává v celém spektru odstínů šedi. Proto je důležité umět tyto rysy rozpoznat, abychom se jim mohli vyhnout.
Co to je a kdy vzniká?
Na první otázku můžu odpovědět velmi jednoduše. Černobílé uvažování se řadí do tzv. kognitivních omylů. Je to takový typ smýšlení, který nejlépe vystihuje fráze „všechno nebo nic“. Pro lepší představu je zde několik příkladů:
- Nikdy mi nic nevychází.
- Všechno je to jen jeho chyba.
- Ona má vždycky pravdu.
- Svět je špatné místo a na tom se nic nezmění.
Jistě byste dokázali pokračovat a sepsat celou řadu podobných vět. Jak si můžete všimnout, všechny tyto věty spojují slova, která vyjadřují nějaký extrém. Nikdy, nic, vždycky, všechno apod. Pokud je tedy v nějaké konverzaci opakovaně uslyšíte, pravděpodobně mluvíte s člověkem, který svět vnímá v těchto dvou barvách. Co se týče otázky, kdy u nás tento typ uvažování vzniká, hledání odpovědi je složitější. Vznik černobílého uvažování je individuální, ale nejčastěji k němu dochází v dětství, a to právě vlivem výchovy. Zkuste se sami sebe zeptat: Kdy jsem poprvé začal(a) rozdělovat věci na dobré a špatné?
Jaké následky černobílé uvažování zanechává?
Pokud přemýšlíme o věcech tak, že jsou buď jen dobré nebo jen špatné, budeme tak přemýšlet i o sobě. Což logicky do velké míry ovlivní náš vztah k sobě samotným. Sebevědomí a sebedůvěra klesá, zatímco sebekritiku to prohlubuje. Buď se nám všechno povede, nebo se vše pokazí a potom jsme k ničemu. A situace, kdy se nám vše perfektně daří, není zrovna obvyklá. Jsme lidé, děláme chyby. A to je dobře, protože se z nich můžeme mnohé naučit. Černobílé uvažování to tak ale nevidí. Naopak limituje naši schopnost vidět příležitosti, a to zvlášť když zahrnují kompromisy.
„Tvá perspektiva může být buď tvou letenkou, nebo tvým vězením.“
Naše vztahy k ostatním tímto také trpí. To, jak přemýšlíme, ovlivňuje to, jak se cítíme. Můžeme tak často zažívat emoční horskou dráhu, což se odrazí na chování vůči druhým lidem. Dejme tomu, že náš partner zapomene udělat něco, o co jsme ho požádali. Černobílé uvažování v nás okamžitě vzbudí pocit, že nikdy neudělá, co po něm chceme. Což nás dovede k pocitu, že pro něj nejsme dost dobří. A tak ho jdeme konfrontovat. Jenže když začneme s takovým postojem, dokážeme si asi domyslet, jak taková debata dopadne. Toto uvažování v nás podněcuje vztek. Místo toho bychom mu v klidu mohli vysvětlit, proč nás to zamrzelo a najít způsob, jak to vyřešit.
Jak s tím můžeme pracovat?
Když si to shrneme, černobílé uvažování nás nutí svět rozdělovat na dvě poloviny. Jedna z nich je čistě dobrá a druhá špatná. Přitom všichni víme, že tomu tak reálně není. Proto prvním krokem je naučit se rozpoznat, kdy tohle smýšlení používáme. A to není těžké, protože už víme, jak vypadá a jaká slova ho doprovází. Druhým krokem je pak najít alternativní myšlenku, kterou za něj doplníme.
Například „Všechno jsem to pokazila, už nemá smysl se snažit,“ vyměníme za „Tohle jsem sice pokazila, ale aspoň vím, co příště nedělat, až zkusím uspět znovu.“
Příklady uvádím v extrémech, abyste skutečně viděli podstatu, kterou vám chci sdělit. Možná se to zdá jako úplná maličkost, ale věřte mi, tahle maličkost vám může změnit život.
Více článků na téma osobního rozvoje najdete zde.
