Tématu práci s emocemi se poslední dobou ve svých článcích věnuji ve velkém. Je to tím, že poslední dobou sama vnímám potřebu a nutnost naučit se se svými emocemi pracovat. K tomu je zapotřebí je připustit, pochopit, pojmenovat a vědět, co která emoce nese a proč přichází. Může se stát, a stává se to poměrně běžně, že člověk svým emocím nerozumí. Nebo rozumět nechce. Je jim tím pádem oddán víceméně na milost právě proto, že o nich vědomě neuvažuje nebo si je ani nepřipouští. Emoce nikdy nebudou čistě vědomá záležitost. Vpravit vědomí do práce s emocemi je však podstatným krokem k seberozvoji, tedy k rozvoji identity, jejíž součástí je právě i součást emoční.
Hraniční moment
Schválně si zkuste vzpomenout na to, kdy jste se naposled dostali do situace, která vám lezla na nervy. Což je mimochodem skvělé označení skutečnosti, protože emoce všeho druhu a nervy všeho druhu jsou ve velmi blízkém propojení. Některé základní emoce dokonce prožíváme především přes tělo, k tomu byly stvořeny. Je to strach, hněv a vztek. Základní nastavení – bojuj, uteč nebo ztuhni. A protože u těchto funkcí je přemýšlení jen na škodu, vložila moudrá matka příroda tyto funkce rovnou do těla, které v případě nebezpečí koná svou povinnost ve chvíli, kdy může být lidská mysl úplně zaseknutá. Říká se tomu instinkt nebo taky pud. Na téhle úrovni si můžeme potřást rukou (tlapkou, kopýtkem,…) se zvířaty.
Tak. Vzpomeňte si na situaci, která vám lezla na nervy. Věděli jste, že vám leze na nervy už před tím, než vygradovala? Ano? Cítili jste, že „pohár za chvíli přeteče“? Cítili jste někde ve svém nitru pocit, který vám říkal: „Ještě chvilku a bouchneš.“ Nebo „Ještě chvíli tu zůstaneš a opravdu se rozpláčeš.“ Poslední momenty před tím, než se skutečně dostaví hraniční moment a nevědomí postupně ovládne naše myšlení a následné jednání. Než pohár přeteče, dá se situace změnit, zvládnout elegantněji, bez křiku, bez pláče. Mnohem snadněji než později, kdy vás smete lavina nevědomí. Zřejmě už ze svých zkušeností víte, že nemá smysl něco řešit s někým, kdo je prudce rozhněván či rozlítostněn. Řešte tedy, dokud se ještě situace dotýká racionality. Myslím, že právě odtud by mohlo pocházet moudro o tom, že moudřejší ustoupí. Ustoupí, aby nechal situaci vychladnout a následně ji vyřešil v klidu a racionálně. Pokud se člověk dostane do vleku emoce, emoce se skrz něj manifestuje a člověk ve své reakci vlastně nemá jinou možnost než ji manifestovat. Dokud si neuvědomí, že tu možnost ve skutečnosti má a že se i s emocemi dá naučit pracovat, aby byly dobrým sluhou a přestaly býti zlým pánem.
Začít vnímat blížící se hranici je jedna ze zásadních složek práce s emocemi, jedna z nejpodstatnějších. Je podstatné vnímat to, s čím pracuji. Zásadní je uvědomění, že se nějak cítím. Specifikace toho jak a proč je sekundární vědomý jev a na základě něj mohu pochopit situaci a vypořádat se s ní po svém místo toho, abych pouze bezmyšlenkovitě reagoval na to, že se nějak cítím. Nemluvím teď o akutních emočních vzplanutích, vždy hraje roli i temperament člověka, ale na druhou stranu, například kdo jiný, než cholerik, by se měl naučit své emoce krotit a analyzovat je.
Emoční řetězová reakce
Člověk se sám rozhoduje, zda zareaguje nebo půjde raději cestou rozvážné akce. Reagovat je „snazší“. Žádná psychická práce, žádné pitvání emocí. Ale také nic nazpět kromě dalších a dalších reakcí. Zkusme si to představit na dominu, na tom se řetězová reakce dobře představuje. Stačí jeden malý impuls a kaskáda jede. Někoho namíchnete, ten někdo si to na někom vybije, ten si to pak vybije na dalším, znáte to. A lavina emocí se valí dál a dál a lidé reagují a reagují tak, jak je přirozené na danou emoci reagovat.
Emoce je nakažlivá záležitost. Pokud se ocitnete v místnosti s člověkem v hněvu, pocítíte „dusno“. Ale buďte si jisti, že atmosféra v místnosti se za čas ustálí jako teplota vroucí vody na teplotě pokojové. Buďto se vytočenému podaří vás vytočit nebo se vám podaří navázat konverzaci a emoci změnit pomocí dobře volených slov a klidu. O čem však chci primárně mluvit je situace, kdy se v kaskádě emoční laviny objeví osoba, která se svými emocemi vědomě pracuje. Která pracuje se svými pocity a hraničním momentem. Taková osoba může působit jako „pohlcovač energie“. Je to, jako by se v dominové řetězové reakci jedna kostička rozhodla udržet, ba co víc, spadnout na opačnou stranu. A jde to, protože tenhle dílek řetězové kaskády disponuje vlastní vůlí. Není to tak, že by taková osoba emoce nepociťovala. Naopak. Taková osoba ví, že každou emoci je třeba si prožít, aby mohla být zpětně zanalyzována. Také ale ví, že jednat pod tíhou emoce by se mohlo snadno zvrtnout a tak zváží, zda tuto míru této emoce ještě zvládne nebo opustí prostor. Popřípadě hlídá hraniční moment a je si vědom, co přijde, pokud ho emoce překročí.
Vůle – Posilovna pro identitu
Vůle je něco, čím označujeme sílu vlastní identity. Zahrnujeme do ní kompetenci vytrvalosti, cílevědomosti a kdoví, čeho ještě. Takové ty vnitřní kompetence, které by člověk rád měl, ale ne každý je ochoten na nich pracovat. Člověk, který se kdy rozhodl zapracovat na své vůli ví, že se v tomto případě emocí nemá šanci vyhnout. Naopak, půjde do nich přímo po hlavě. Bude je intenzivně prožívat, pozorovat je a poznávat. Ovšem z vlastní vůle, pro vlastní spokojenost, pro vlastní rozvoj, pro vlastní posun.
Zkusme si tento model přiblížit na člověku, který se rozhodl seknout s cigaretami a to tak, že ze dne na den. Krabička letí do koše a člověk se zatím usmívá. Už teď se však může v duchu potýkat s emocí, která mu hlásí, že je něco špatně, že si nebude mít co zapálit. Ok, řekne si člověk, zhluboka se nadechne a znovu se rozhodne, že krabičku z koše tahat nebude. Po pár hodinách přichází chuť na cigaretu a s ní i emoční prožitek, protože tak už je tělo naučeno. „Dej mi čouda. Dělej, nebo budeš čím dál nervóznější, negativnější, naštvanější, znáš to…“ Hlásí z nitra duše. Člověk je opravdu citlivější na všechny okolní podněty, dokonce i na svoje podněty a, jak se u nás říká, chytá na první šlápnutí. Je pro něj snazší se rozhněvat. Tělo se ho tímto stavem snaží přesvědčit o tom, že mu chybí dávka nikotinu. Člověk má zde největší příležitost posílit svou vůli či se vrátit na začátek boje. Pokud si v takovou chvíli dokáže uvědomit, že emoce negativismu či hněvu je prapůvodně volání těla po nikotinu. Ne od kolegy, který asi naschvál musí být takový trouba. Pokud překoná hlavní vlnu emoce, bude každá další mírnější a mírnější (nejhorší je prý první týden). Nejen, že se mu podaří si další krabičku nekoupit, ale vyjde ze situace i s něčím navíc. Bude vědět, co je schopen překonat a bude vědět, jak reaguje jeho tělo a jakým způsobem si říká o to, co chce či potřebuje. Další kousek do ohromné skládanky sebepoznání, poznání vlastních emocí a jejich motivů.
Co vyplývá z dnešního článku? V zásadě mluvil o tom, čemu říkáme komfortní zóna. Jistě, že je nám lépe tam, kde to známe. Tam, kde nás naše emoce nepřekvapí, protože tuhle oblast máme probádanou. Na druhou stranu, kdo chce růst, musí mít na paměti, že dříve nebo později si bude muset přešít oblečení na větší a také to, že pro sebe bude potřebovat větší prostor. Člověk se však bez vyšlápnutí z komfortní zóny nenaučí nic praktického. Může jen opakovat poučky, definice a citáty jiných. Dokud však sám na vlastní kůži nezažil to, o čem mluví, neví, o čem mluví. O emoční stopě v tématu sbírání zkušeností však zase příště.
Jakou misi jste si na sebe naposledy připravili? O co šlo? A byla mise úspěšná? Podělte se o své zkušenosti v komentářích!
Klíčová slova: Emoce, Identita, Vůle, Hranice, Reakce, Akce, Vědomí, Nevědomí
Začněte se rozvíjet ještě dnes!
Studium MBA vám pomůže zlepšit si své manažerské dovednosti.
Studium BBA vám pomůže naučit se prodávat, vyjednávat, přesvědčovat a ovlivňovat.
Kurz Rekonstrukce identity vám pomůže navrátit sami k sobě, zvládat lépe stres, navazovat zdravé vztahy a naučit se ozdravovat ty nezdravé.
