Obranné frustrační mechanismy: Jak se brání naše mysl?

Člověk vydrží úžasné věci – lidské tělo denně bojuje s nájezdy všemožných virů a bakterií. Ani naše mysl však nezůstává ušetřena. I ona je často vystavena psychické zátěži a musí umět nátlaku vzdorovat. Proto jsou v každém z nás zakořeněny obranné mechanismy, kterými se snažíme frustraci a stresu vzdorovat.

Připomeňme si na úvod, co psychickou zátěž vlastně způsobuje. Velmi úzce je tento stav spojen s frustrací, tedy jakousi překážkou v uspokojení našich potřeb (Více o frustraci ZDE). Jelikož dlouhodobé vystavení organismu frustraci a následné deprivaci působí destruktivně, vyvinula se u nás v průběhu evoluce řada tzv. adaptačních mechanismů, které nám mají pomoci zátěž překonat. Základními reakcemi jsou pak strategie boje nebo naopak útěku.

Do boje!

Asi nejtypičtější reakcí na frustraci je agrese, tedy různé formy útočného chování. Může se projevovat různě: nadávkami, výsměchem, výbuchy hněvu či fyzickým násilím. Zákeřná je také potlačovaná agrese, která se ve člověku hromadí a jednoho dne vybuchne o to větší silou. Útočné projevy pak může dotyčný zaměřit na zdroj frustrace či své okolí, výjimkou však není ani tzv. autoagrese, kdy jedinec trestá sám sebe.  S agresivním jednáním souvisí také celková nevraživost a negativismus jedince.

Někdy také frustrovaný člověk, který se například cítí méněcenný, sklouzne k manipulaci ostatních, aby dosáhl kýžených cílů a pocity vlastní neschopnosti odboural.

Ten problém neexistuje

Protipólem těchto reakcí jsou pak různé únikové mechanismy. Může jít o únik k různým závislostem (např. alkoholu) nebo prosté popření problému či vytěsnění nepříjemných vzpomínek. Občas psychické napětí také „unikne“ do našeho těla a projeví se formou psychosomatických potíží (více ZDE). Jindy člověk svaluje vinu na okolí, protože nedokáže uznat svoji chybu.

Dalším případem je pak tzv. racionalizace problému, kdy se snažíme racionálními argumenty, popřípadě výmluvami odůvodnit naše selhání. Často se lze setkat s reakcí „kyselých hroznů“, kdy prohlásíme, že jsme o daný cíl vlastně stejně nestáli. Třeba při neúspěchu ve výběrovém řízení prohlásíme: „Stejně to nebylo nic pro mě“. Podobnou situací je pak reakce „sladkých citronů“, kdy svůj neúspěch obrátíme v úspěch. Například když se nám nepodaří zkouška, utvrdíme se v tom, že o nic nejde a aspoň se příště lépe připravíme a všechny oslníme.

Generační skoky

Zvláštním typem reakcí jsou pak různé projevy, které by se obrazně daly nazvat „generačními skoky“. Člověk pod psychickým tlakem se občas zachová jaksi neúměrně svému věku. Organismus se může ve snaze uniknout stresu navrátit k primitivním reakcím, typickým pro malé děti (jde o tzv. regresi). Například dospělý muž propukne v usedavý pláč nebo kolem sebe mlátí pěstmi jako batole. Opačným extrémem je tzv. transgrese, kdy se člověk situaci postaví reakcí typickou pro starší věk – například v nefunkčních rodinách starší sourozenci (děti) přebírají úlohu dospělých v péči o ostatní sourozence.