Kdo z nás někdy nezalhal? Z lhaní se stal světový fenomén a všichni okolo nás svým chováním utvrzují, že je to naprosto korektní…je?

Když lžeme, chceme kontrolovat a ovládat druhé. Lhaní je společenský jev, který je sice stále chápán jako něco „co by se nemělo“, ale přitom je tolerováno. Ovšem, není lhaní jako lhaní. Mnoho lidí, chce udělat svůj život o něco zajímavějším. Neřeknou tedy úplnou lež, jen si něco domyslí. Říká se, že tohle přesně dělají profesionální komici – přikreslují si. Nikomu se v životě neděje tolik neuvěřitelně komických událostí, aby o tom dokázal každý den mluvit. Když si vymýšlíme, chceme někoho pobavit, ohromit, šokovat, rozesmutnit, ublížit. Zkrátka vyvolat nějakou emoci. Uvést druhého do takového stavu, aby reagoval a udělal přesně to, co si přejeme. Je to tak, ale opravdu vždy?

Jaký je rozdíl mezi lhaním a vymýšlením?

Vymýšlení je velmi častým jevem u malých dětí. Pokud se pohybujete v jejich okruhu, jistě to znáte. Jedenáctiletá holčička jede na kole domů a spadne. Když přijde domů s odřenými koleny a rozbitým kolem, její vysvětlení je, že do ní narazil jiný cyklista. Následující den vám řekne, že vjela na štěrk a za týden, že jí do oka vletěla muška. Jedná se o záměrnou změnu či přikreslení reality, ačkoliv pro dítě z toho žádné výhody na první pohled neplynou – pokud ovšem nebereme v potaz pozornost a obdiv. Především kvůli těmto benefitům si vymýšlí i dospělí jedinci.

Můžeme lhát kvůli nátlaku okolí. Vždyť, když si nebudeme vymýšlet, náš život bude tak šíleně obyčejný oproti těm ostatním. A tak proti všednosti bojujeme malými bezvýznamnými vykonstruovanými fakty a to proto, že se chceme cítit dobře. Chceme trochu polechtat naše ego před ostatními.

Mohlo by vás zajímat: Sociální konformita: Tlak společnosti vs. nezávislé rozhodování

Otázka upřímnosti tedy silně závisí i na našem vztahu k sobě samotným. Pokud jsme sebevědomí a dostatečně si věříme, nemáme potřebu přikreslovat si události, které se nestaly jenom proto, abychom mohli ostatním ukázat, že náš život je stejně tak báječný jako jejich. Mimo jiné, pokud si uvědomíme, že my nejsme zodpovědní za pocity druhých lidí, tak se taky zbavíme potřeby lhát a přikrášlet. To, co děláme je čistě a pouze naše věc. Pokud my jsme spokojení a šťastní, je to v pořádku. Neměli bychom se tedy obávat, že pravda o nás může někoho urazit.

 „Lež ohleduplná, lež odpustitelná, lež vznešená, lež strašná, ale lhaní je nutnost. A když se tato nutnost jednou připustí, pak už nezbývá, než se naučit lhát.“ –Honoré de Balzac

Když si vytváříme vlastní realitu, naskýtá se otázka, zda to děláme úmyslně, anebo se jedná o činnost našeho podvědomí a my svým výmyslům opravdu věříme. Velmi často můžeme obelhat i sami sebe. A to v případě, že my sami nejsme schopní realitu přijmout.

Lhaní se nevyskytuje výhradně u lidí, ale narazíme na něj i ve světě zvířat. Díky různým lstím se snaží zajistit si potravu, získat partnera, anebo si zachránit holý život. Jestliže se s intrikami setkáme i u zvířat, vyvstává otázka, zda můžeme považovat lhaní za něco přirozeného. Zda se jedná o jakýsi pud sebezáchovy jak přežít a zajistit si dobré místo ve společnosti.

Jaký je váš názor na přikreslování reality? Vidíte hranice mezi lhaním a vymýšlením? Co je pro vás ještě akceptovatelné?

Dá se říci, že vymýšlení je tedy kreativní činnost.

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení