Naděje – živná půda pro duši

156

Pocit zvaný naděje zachránil ne jeden život ve vyhrocených okamžicích lidských dějin. I v dnešní době má svoji nezastupitelnou funkci v rámci jednotlivých lidských osudů. Odkud se tento pocit bere? A umírá skutečně poslední?

Naděje je pocit, který si v sobě pěstuje každý sám. V její síle se přímo odráží míra vlastního přesvědčení. Nelze opomenout také to, jakýma očima se dotyčný na svět dívá.  V zásadě se dá říci, že čím více optimismu, tím více naděje. Ale nemyslím si, že by si i ti nejzarytější pesimisté nepěstovali na samém dně své duše alespoň malou naději. Svět snad není tak černý, jak se zdá. Musí mít nějakou živnou půdu pro svou duši.

Jak to funguje? Inu, začíná to fungovat ve chvíli, kdy se kupříkladu zhroutí původní plán či domněnka, či se člověk dostane takzvaně do úzkých. V hlavě je chaos do chvíle, kdy akceptuje vzniklou situaci a začne přepočítávat. Jako navigace. A zanedlouho se v ní vylíhne záložní plán, pozměněná domněnka oproti domněnce původní. Ta sama o sobě ještě nadějí není, dokud do ní nepřidáme vklad ze srdce a nezačneme věřit v její legitimitu. Pak už nezáleží tolik na tom, co si ostatní lidé o myšlence, jež se stala naší nadějí, myslí. Může se jim zdát naivní, nemístná. Ale dokud má pro vás samotné svou niternou platnost a dodává odvahu k činům, neztraťte naději, ať se zdá sebenaivnější.

ČTĚTE TAKÉ: Někdy vás naděje prostě opustí. Jak se vzchopit, když padnete?

Jak již bylo výše zmíněno, naděje spočívá v jistém optimistickém náhledu duše, která touží po smyslu. Proto každý, částí své osobnosti, může smysl života postrádat a hledat ho v lecčem. Je to volání naší duše. Je jen na nás, s jakou citlivostí jsme ochotni jí naslouchat. Naděje je povzbuzení do dalších kroků, ke kterým bychom bez ní neměli odvahu. Je to jiskra, ze které postupně můžeme zažehnout ohníček víry a ten pak rozdmýchat ve vůli k činům, jež povedou ke splnění našeho záměru.

Neměli bychom ale zapomínat ani na to, že ačkoliv si vybíráme svůj směr sami, život nás tak či tak staví do situací, které nejsou snadné. Poněvadž ze snadných situací se toho člověk moc nenaučí. Je třeba být v tomto směru pokorný a uvědomit si, že ač se situace jeví jakkoliv neřešitelně, nějaké východisko mít musí. Jinak by postrádala smysl a vesmír je celý na smyslu založen. Odtud zřejmě pochází rčení o tom, že naděje umírá poslední. Ve skutečnosti neumírá nikdy, jen ji občas nejsme schopni cítit přes nánosy vlastní bolesti pramenící z osobní zaujatosti.

Naděje je v lidském životě důležitá. To si člověk uvědomí zejména tehdy, kdy už mu nic jiné než naděje nezbývá. Minulé století je v individuálních osudech jasným důkazem o pravdivosti. Během obou světových válek a roků nesvobody, které následovali posléze, měli lidé jedinou motivaci k dalšímu rannímu probuzení. Naději, že jednou snad to peklo skončí. Náš svět se tváří svobodně, ale ve skutečnosti se toho tolik nezměnilo.

Každý si vede svůj osobní boj, ve kterém je naděje stále zapotřebí. Naděje v lepší zítřek, naděje v lepší a bohatší život. Každý si na své cestě stanovuje vlastní priority, zaměření cíle. Ale cesta je cesta a člověka může potkat ledasco. Proto je dobré naději mít. Je jedno, čeho se týká nebo zda někomu jinému připadá dostatečně smysluplná. Smysluplná je tehdy, pokud svého nositele vyživuje. Neztrácejte naději, ať už věříte v cokoliv. Nezapomínejte, že síla myšlenky a záměru je tak velká, jak velkou sílu do ní vloží člověk sám.

Předchozí článekMěj rád sám sebe, abys mohl mít rád ostatní
Další článekSíla očního kontaktu
Lucie Strnadová
Ráda se ve svých článcích dotýkám témat, která se dotýkají každého z nás každý den. Předávám dál to, co jsem se naučila a učím se skrze toto předávání. Kromě článků píši i poezii, což považuji především jako osobní terapii, která vždy zafunguje. Jsem milovnicí přírody a dynamického klidu. Indiánské vnímání světa je mi bližší než naše evropská pouta. Miluji volnost, proud života a svoji práci.