Dalo by se s úspěchem říci, že vnější svět často nepřeje tomu, aby se nám to dařilo. Být sám sebou. Být silný jedinec. Být originál. Chovat se jako malé dítě! Všimněme si někdy, že malé dítě se zlobí, když se mu dospělí pletou do hry a říkají mu, co a jak má dělat. To to radši nebude dělat vůbec, než aby to dělal podle někoho! „Já sám!“ … Proč časem odevzdáme svou sílu, která je v tohoto příkladu naprosto patrná, do rukou někoho jiného? Po tom, co proběhne úspěšná socializace, se duše ozývá s potřebou opětovné individualizace.

V první řadě by bylo dobré si uvědomit, že není, co se učit. Prakticky to umíme. Někde pod nánosem podoby, kterou nám vtiskla civilizace na naší individuální cestě, to umíme. Musí se snad květina učit, jak být květinou? Strom, jak být stromem? Opět se odkazuji na přírodu, protože v tomto případě je opravdu nejlepší učitelkou právě ona.

Rozdíl mezi květinou a člověkem, je však patrný. Oproti květině, stromu, zvířeti, všemu, co je v napojení na přírodu a žije přítomně, pomocí instinktů a pudů, člověk si vytvořil vlastní systém. Civilizaci. Zákony, pravidla psaná i nepsaná. Pevně stanovenou hierarchii a také dojem, že je člověk vždycky závislý na někom dalším. A že někdo další je závislý na něm. Tudíž máme velmi často pocit, že se musíme rozhodovat za toho někoho. Což v důsledku absolutně neodpovídá definici „být sám sebou“, nicméně většina lidí to pokládá za normální a nezávadné. To se prostě tak dělá.

Vzpomeňme si. Jako malé dítě byl každý z nás sám sebou. Protože čím jiným by byl? Vzpomeňte si, jací jste byli vy jako děti? Na co jste si hráli, jak jste reagovali? Co vás těšilo, bavilo? Co vás rozčilovalo? Co vás bolelo? Čeho jste se báli? V těchto vzpomínkách je zakleto spousta věcí, které vás aktuálně mohou trápit. Je v nich ukryta vaše přirozenost, ze které vás postupem času vychovali a postavili do šiku další „normálních“ lidí. Lidí, kteří se umí obětovat pro ostatní. A vlastně je to jejich skutečnou funkcí. A tak se všichni obětujeme, každý pro někoho. Obětujeme sebe sama pro někoho, ten někdo se obětuje taky pro někoho… vlastně by to mohlo docela hezky fungovat, kdybychom sami sebe tak nutně nepotřebovali!

Toužíte po svém vnitřním znovunalezení?

Pokud je člověk sám sebou, pak obvykle narazí právě na odpor nejbližších lidí. Nemusí tuto změnu pochopit hned, někteří ji nepochopí nikdy. To je v pořádku. Být sám sebou, tomu se v našem světě vlastně přezdívá egoismus a jako takový je mnohokrát potírán jako něco nemorálního. Jistěže, protože člověk, který zná svou cenu a má se rád, tomu už nejde tak snadno se obětovat a neptat se „Proč vlastně? K čemu to povede? Povede to k mému štěstí? Či ke štěstí toho, za koho se obětuji?“. Pokud si člověk pokládá tyto otázky, je to známka toho, že přestává být ovcí, obětním beránkem. Podává ruku své vlastní síle a rozhoduje se podle svého vlastního vědomí a svědomí.

Snažme se být objektivní, ovšem naslouchejme svým subjektivním pocitům. Nikdo nám nemusí říkat, co je správné, co je špatné, co se dělá a co se nedělá, co by se mělo a co ne. To všechno jsme schopni posoudit sami. Věřme tomu! Věřme sobě! Každý přece ví, že každý člověk je originál. Je třeba mít úctu k ostatním originálům a najít to, co je jen naše. Protože to je přesně to, proč jsme tady. To je ten smysl života, který kdekdo často hledá celý život, přitom si ho nechá utéct mezi prsty a dojde mu to až na smrtelné posteli. „Aha, tak to bylo tohle! Tohle jsem měl udělat… vždyť jsem to tak cítil… ale bál jsem se, co si o mně kdo řekne.“ „Aha! Tak tenhle svůj talent jsem měl rozvinout! Ano, šilhal jsem po klavíru celý život, ale… párkrát jsem to zkoušel a nešlo mi to…“ Chápeme se.

Nečekejme na nic, následujme svoje touhy. Odbourejme svoje neduhy, usmiřme se sami se sebou. Nakonec nám stejně nic jiného nezbude. Všechno je pomíjivé, všechno jednou zmizí. Všechno, co známe a momentálně to považujeme za realitu. Jediné, co nám nakonec zůstane, bude naše duše. Proto si myslím, že je výhodné s ní začít vést dialog, i když to nemusí připomínat zrovna procházku růžovou zahradou. Přesto to stojí za to, poznat její hloubku. Protože jedině tak vám může vyjevit svoje výšky. A věřte mi, že to stojí za to!

Jak jste na tom se svou svoucností vy? Rozumíte své duši?

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení