Jsme rozpolcení mezi dvěma póly – prací a osobním životem. Dají se tyto dvě složky vůbec skloubit? Je možné mít kariéru a přitom dost času na rodinu?

Žijeme v rozpolcené době, ve které jsme nuceni půlit náš život na pracovní část a osobní část (a co si budeme povídat, kolikrát ta pracovní část dne převažuje nad tou osobní!). Ve všech médiích, na všech internetových portálech o lifestylu neustále znovu a znovu nacházíme články o tom, jak bychom se měli naučit dělit osobní život od toho pracovního a naopak.

Jenže teorie nějak pokulhává za realitou. Samozřejmě, že nemůžeme myslet na tutéž věc. Ani stále nemůžeme přemýšlet nad jednou a tutéž věcí. Nicméně, co když právě fakt, že se snažíme naši mysl vědomě odvádět od toho, na co nechceme myslet, nás podvědomě svazuje k tomu, abychom na to právě mysleli? A co když právě fakt, oddělovat v našem životě dvě zcela odlišné věci, nás dělá patologickými a naprosto nevyrovnanými? Co když naše neschopnost vyvážit osobní a pracovní život spočívá právě v tom, že se je od sebe snažíme oddělit?

Máme jenom jeden život, ať už jsme v kanceláři, nebo doma s partnerem či dětmi. Stále je to jenom jeden život, který se ale snažíme z bůhví jakých důvodů oddělovat od sebe. Jsme to my, když si na sebe ráno oblékáme kostýmek a pořád jsme to my, když se vrátíme domů a hodíme na sebe kostkovanou košili a tenisky. I kdybychom se rozkrájeli na malé kousky, nikdy nic nebude stoprocentně ideální. Ideální tím slova smyslem, že pravděpodobně nikdy přesně nerozdělíme náš soukromý a pracovní život na fifty – fifty. Tudíž se naskýtá otázka, proč se o to vůbec snažit. Možná by bylo záhodné přijmout fakt, že život máme jeden, a tudíž by měl být vyvážený jako jeden celek a ne jako dvě části.

Mohlo by vás zajímat: I suterén naší identity potřebuje pořádný úklid.

Pokud bychom ho brali jako dvě od sebe oddělené skutečnosti, tak by to znamenalo, že v jedné z nich se nám nemusí vůbec dařit a vlastně v ní můžeme mít až sebevražedné sklony, ale jelikož v té druhé to docela klape, tak je to vlastně v pořádku.

My bychom neměli vyvažovat jeden z těchto našich životů. Naopak. To, co děláme v práci, by mělo vyvažovat nás. Mělo by nás to dělat úplné, a to stejné platí o našem osobním životě. Nesnažme se skloubit dva světy, to by znamenalo, že dva světy vytváříme. Vytvořme jeden celek. Je mnohem snadnější vyrovnat energie v jednom než stmelovat dva.

Zauvažujme nad tím, co opravdu doplňuje, co dotváří naši osobnost a začněme to dělat. Cokoliv v našem volném čase, nesoustřeďme se jen na to, co bychom zřejmě dělat měli a co by bylo dobré dělat. Naučme se vyhledávat ty věci, které s námi synchronizují, které jsou s námi kompatibilní. Jakmile je najdeme, nebude žádný důvod vyvažovat nějaké dva životy. Ta potřeba ve vyvažování se rozpustí, protože už nebude co vyvažovat, vše bude naprosto vyvážené. Naše energie je vyvážená, pokud ji věnujeme do různých věcí, které v nás vyvolávají pocity uspokojení, štěstí.

Zkusme nevytvářet patologickou společnost tím, že budeme přemýšlet nad tím, jak se vyrovnat. Čím víc na to budeme myslet, tím víc budeme nevyrovnaní. Zkusme poslechnout naši intuici. To něco v nás, co nám přesně říká, co máme dělat. Nepřemýšlejme tak moc a raději konejme.

Jak to máte ve svém životě vy? Daří se vám tyto dvě sféry našeho života vyvažovat?

Předchozí článekUmění slovní sebeobrany
Další článekVěnujte mi pozornost
Markéta Brančíková
Neřídím se žádnými citáty ani motty a můj život je těžce ovlivňován moji neochvějnou vírou v jednorožce. Jsem přesvědčená, že abychom byli šťastní, musíme dělat věci, které nás naplňují. Mám ráda dobrodružství, poznávání nových vůní všeho co je alespoň trochu cizí. Vyhledávám kontakt s lidmi všech národností, povah a náboženského vyznání a ráda si s nimi povídám, protože jsem si jistá, že poznávání jiných zvyků, kultur a názorů z nás dělá moudřejší a tolerantnější jedince. Miluju kreativitu a vyjádření jedince.

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení