Leží mi v žaludku. Srdce se mi svírá. Jdu z toho do kolen. Mám plnou hlavu starostí. Pro nás všechny pravděpodobně dobře známé výrazy, které použijeme, když se snažíme zdůraznit, jakou situací v životě procházíme, co se nás dotýká nebo trápí. Jsme přitom přesvědčeni, že se jedná o obrazné vystižení dané situace, které zkrátka dokreslí naše citová pohnutí. Avšak byť jsou daná rčení považována za obrazná, není na škodu se zamyslet, zda nemají nějaký reálný podklad. Jistě si každý z nás vzpomene na nějakou situaci, kdy se dozvěděl nepříjemnou informaci. Možná se najde někdo, komu se zvedl tep a cítil překotné bušení srdce. Mnohdy v situacích, kdy stojíme před problémem, u nějž se nenabízí snadná možnost řešení, můžeme vnímat sevřený žaludek, sotva lapáme po dechu a někdo se klidně i osype. To co se děje, není náhodou. Lidské tělo se snaží reagovat na emoční prožívání a přístup, který se tomuto fenoménu věnuje, se nazývá psychosomatika.

Ve Starověkém Řecku bychom mohli náznaky psychosomatického přístupu sledovat v Hippokratově myšlence, že nejen lékař, ale i nemocný a jeho rodina mají využívat všechny vnější okolnosti. Bohužel v následujících obdobích s ním tehdejší lékaři tento názor nesdíleli.  S nástupem věd v novověku pak i medicína zatoužila být exaktní vědou. Objektem zájmu se tehdy spíše než člověk stala nemoc sama. R. Descartes tomu přispěl svou představou lidského těla jako troje, který v případě nemoci, tedy poruchy provozu, musí být opraven. A tento hon po opravě rozbitého se zakořenil tak hluboko, že někdy přetrvává dodnes. Na počátku dvacátého století se ale o zájem o opačný přístup postaral S. Freud se svým objevem neuróz vyvolaných vnitřním konfliktem. V následujících letech tak bylo hlavní snahou identifikovat specifické psychologické proměnné, jež by měly být základem tzv. specifických tělesných onemocnění. V padesátých letech se zjistilo, že v pozadí vzniku a rozvoje psychosomatických poruch stojí zátěžové situace a v dnešních dnech tak opět směřujeme k celostnímu přístupu k člověku, jeho zdraví a nemoci. Člověk přestal být vnímán jen jako duše v lehce rozbitelném těle, ale v kontextu. Lékaře už nezajímá jen onen stroj, ale i lidské prožívání, chování i jeho začlenění ve společnosti jako takové.

Z výše zmíněného tedy vyplývá, že medicína se až příliš dlouho věnovala spíše nemoci než člověku. Vytvořila systém symptomů a chorob, ale už pozapomněla na lidi, kteří těmito nemocemi trpí. Psychosomatika naopak zdůrazňuje komplexní pohled na člověka a jeho zdraví. Protože kategorie zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, danou společností, vlivy a nároky prostředí. Na zdraví a nemoc nepohlíží jako na dichotomii dobrého nebo normálního a špatného, co je nutno napravit, ale jako na kontinuum.

Na druhou stranu nelze jednoznačně tvrdit, že všechny nemoci jsou nutně podmíněny psychickými potížemi, avšak u některých jsme v dnešní době schopni říct, že tomu tak s velkou pravděpodobností je. Už jen v případě běžného nachlazení se ukázalo, že mu snáze podlehnou lidé vystaveni stresu. Spousta civilizačních nemocí, jako např. vysoký tlak nebo cukrovka, je s psychikou pevně svázáno.  Do psychosomatických onemocnění patří také rakovina, mnohdy označovaná jako nemoc melancholiků. Pravým zrcadlem vnitřních potíží jsou pak ekzémy a různé nemoci kůže – co totiž člověk neřekne nahlas, ukáže jeho tělo samo.

Mnohdy se psychosomatickým onemocněním postižení lidé ženou od doktora k doktorovi a nikde nemohou dostat specifickou a jasnou diagnózu, natož pak informace o jejích příčinách. Možná tehdy se právě nabízí zauvažovat nad tím, zda se v životě takového člověka neděje něco náročného nebo zneklidňujícího. Proto až ve svém okolí uvidíte někoho, kdo se právě trápí s nemocí, zkuste mu nabídnout i psychickou oporu. Doporučením zajít si k lékaři určitě nic neztratíte, avšak možností emoční opory můžete, když už ne potíže odstranit, tak alespoň usnadnit cestu z nemoci ven.

Zdroj:

Honzák, R. (2017). Psychosomatická prvouka. Praha: Vyšehrad.