Rekonstrukce identity

289

Jak příhodný název zvláště v dnešní době. Když se kolem sebe podíváme pozorným pohledem, je velmi pravděpodobné, že uvidíme spousty osob, které jsou zmítané svými vlastními nekomfortními náladami. Osoby, které spíše než v přítomnosti, žijí buď v budoucnosti, ke které se upínají či obávají, nebo v minulosti, která je pro ně bolestná.

Chtěl bych se s vámi podělit o moji 12 let trvající praxi, během které jsem se svými týmy podporoval aplikovanou psychologií lidi ve více než 800 organizacích v ČR a střední Evropě. Zadání od vlastníka či generálního ředitele bylo vždy téměř totožné a dalo by se shrnout do dvou množin; buď „Potřebujeme, aby lidé v organizaci dělali skutečně to, co organizace potřebuje a dělali to rádi.“ – nebo – „Potřebujeme, aby lidé v organizaci, kteří dělají, co mají, měli ty nejlepší výsledky, které je z nich možné dostat.“

Bez ohledu na množství lidí, u kterých jsme poznávali jejich psychickou kondici, jejich míru kompetentnosti a stavu aktuálního poznání… Bez ohledu na organizace, kde jsme poznávali jejich smysl, vize, hodnoty, na kterých stojí a způsob, jak jsou organizované…vždy jsme došli k jednomu jedinému zdroji.

Ryba smrdí od hlavy.

Možná tohle přísloví znáte. My dokonale. Jenže když jsme šli více do hloubky, zjistili jsme, že to není o profesních rolích, které lidé v organizacích zastávají. Není to ani o rolích, které lidé zastávají mimo organizace, v nichž pracují. Nejde tedy o to, zda je dotyčný v profesní oblasti výkonný ředitel, personalista, účetní, marketér, obchodník či pracovník ve výrobě něco někdo jiný. Také není podstatné, zda tento dotyčný je mimo profesní oblast ještě něčí partner, rodič, přítel, kamarád či známý atd.

To, co je naprosto klíčové, je jeho vlastní identita. Tedy to, kým je, když vystoupí ze všech rolí. Když se oprostí od jakékoliv role, do níž denně či jinak pravidelně vstupuje. Jistě, lze namítat, že některé role jsou od identity neoddělitelné, resp. bazální. Nicméně i tyto se vyvíjí v čase. Tedy vezměme si například roli muže či ženy. Třeba před 100 lety, což mimochodem není tak dávno, bylo nemyslitelné, aby společnost akceptovala skutečnost, že muž či žena se cítí reverzně, tedy žije v jiném těle. Od roku 1980 s tím odborná veřejnost počítá jako se stavem, který je možné změnit v souladu se zákonnou terapií transsexuality a v dnešní době již existuje alternativní volba více než 2 pohlaví. Tedy, podíváme-li se konsekventně na jinou roli, kterou si dnes nedokážeme možná představit oddělenou od identity, konkrétně na roli „obyvatel Země“, co bude za dalších 100 let dnes málokdo ví. Třeba bude již Mars osídlen.

Ale zpět k identitě. Zkusme se všichni nyní podívat sami na sebe. Tedy na to, kým opravdu jsme, opustíme-li vědomě všechny role. Mnoho lidí najednou zjistí, že neví. Jsou natolik fixování ke světu rolí, že si nedokáží představit, že by byli bez něj. Také se tak označují. Zeptáte-li se někoho kolem sebe na onu klíčovou otázku „Kým jste?“, obvykle dostanete odpověď uvedením nějaké role, pokud vůbec dotyčný bude k této diskuzi svolný.

Při použití cvičení, které obvykle navrhuji jako praktickou aplikaci této malé části teorie, u toho obrovského množství lidí, které jsme trénovali, vybavím si například jednoho pána, majitele firmy. Říkejme mu Zdeněk. V prvním kole přemýšlel nad rolemi, které zastává a postupně jich našel a vypsal 107. V druhém kole se zamýšlel nad tím, které role jej vlastně těší, baví a u kterých vnímá, že skrze ně naplňuje smysl své existence, vybral jich asi 10. V tomto cvičení nikdy nešlo prvoplánovitě o to, aby člověk vypotil seznam. Hlavním účelem bylo užít si čas sám se sebou proto, aby se zamyslel nad tím, zda to, co žije a jak to žije, je skutečně v souladu s jeho hlubokým přesvědčením. No a Zdeněk po provedeném cvičení sdílel hned několik uvědomění; …že je překvapen nad tolika rolemi, do kterých vstoupil a kde všude musí naplňovat očekávání druhých… …že si nikdy neuvědomil, co všechno má na starosti, a když to vidí takto vypsané, nestačí žasnout… A mnoho dalších velmi hodnotných sdílení s významem hlavně pro něj samotného. Jenže potom čas pokračoval dál a skutečnost, že si to Zdeněk vypsal, byla neúprosná. Stále na to myslel. „Proč jen asi v 10 % všech svých rolí jsem opravdu šťastný?“ „Co vlastně způsobilo, že jsem postupně vstoupil do tolika rolí?“ Zkrátím to. Asi do půl roku od tohoto cvičení udělal několik klíčových rozhodnutí pro jeho další život a některá rozhodnutí byla doposud nejvýznamnější v jeho životě. A nyní? Má novou firmu, kterou vlastní sám. Bez společníka. Velká část lidí odešla z původní organizace s ním. „Prosperuje víc, než si vůbec dokázal představit. Koupil si novou kytaru. Konečně jezdí na motorce. Má čas na sebe i rodinu.“ Zní to jako happy end? Možná. Pravda je však taková, že teprve nyní je na začátku. Začíná žít.

Proč se ale vlastně zabývat vlastní identitou? Protože stav spojení s vlastní identitou, tedy návrat k sobě sama je klíčem k duševní hygieně. Je to jediný klíč k tomu, jak si udržet psychickou stabilitu a kondici. Ve světě rolí jsme vždy spojeni na druhé straně s někým jiným. V partnerství máme na druhé straně partnera. V roli rodiče jsme spojení se svými dětmi. V roli vedoucího organizace jsme spojeni se svými podřízenými. Ve světě rolí vždy naplňujeme smysl dané role, máme zodpovědnost za činnosti i jejich výsledky a vycházíme vstříc požadavkům toho, s kým jsme v roli zapojeni. To nás obvykle stojí mnoho energie. Jenže kde ji dobíjet? V jiné roli těžko. Tam opět naplňujeme očekávání druhého. Ano, s druhým se můžeme bavit o tom, že právě dnes nejsme schopni naplnit to, co potřebuje, zda by nám mohl vyjít vstříc. Zkuste to takto ale dělat opakovaně. Pravděpodobně, s ohledem na sílu a kvalitu vzájemného vztahu, je jen otázkou času, kdy se spojení v roli rozpadne, protože té druhé straně přestane dávat smysl.

Tedy, uvážíme-li, že svět rolí je místem, kde energii vynakládáme ve prospěch výsledků, svět naší vlastní identity je místem, kde energii doplňujeme. Nicméně nelze opomenout, že proto, abychom energii mohli dobít, skutečně si odpočinout, se potřebujeme do identity dostat, resp. vrátit. A vracet se potřebujeme tak moc, a tak často, v jak náročném světě rolí žijeme. Jinak náš rezervoár energie prostě vybijeme a následně se to začne projevovat somaticky, tedy na našem těle. Poruchy spánku až nespavost či mnoho jiných potenciálních komplikací, díky kterým zpravidla přichází obtíže; například s trávicím ustrojím. A máme-li digestivní potíže, je to jen krok ke komplikacím s imunitou, neboť její významné centrum, mikrobiom, sídlí právě ve střevním traktu.

Ve světě rolí se orientujeme na výsledky, prosperitu, rozvoj, výzvy apod. V chrámu své vlastní identity nalézáme klid a svobodu bez omezení času. V naší identitě dochází ke spojení s okolním světem bez povinností či spěchu vedoucímu k potřebě rychle, efektivně a hospodárně něco zvládat. Je obvyklé, že součástí systému, v němž dnes žijeme, je zapotřebí orientovat lidské aktivity více do světa rolí než do vlastní identity každého. Systém, tedy prostředí, potřebuje lidi unavené, oslabené, vyčerpané a obávající se. Jsme totiž takto lépe ovladatelní. Je snazší nám takto injektovat myšlenky o tom, co máme kupovat, co máme vlastnit, koho máme volit a o čem máme mlčet. Také že půjčovat si na úrok, který nesplatím je normální. A když náhodou bude situace neúnosná, jistě se někde najde instituce, která mně konsoliduje úvěr a já si za jistých „výhodnějších“ podmínek můžu ještě něco půjčit navíc.

Kdyby nás systém směřoval k vlastní identitě, učinil by z nás vědomé jedince, kteří se rozhodují zcela v souladu se svými hodnotami a s tím, jak se aktuálně cítí. Také bychom odmítali role, které nejsou v souladu s naším přesvědčením a neměli bychom potřebu před ničím utíkat, neboť bychom všem situacím čelili se vztyčenou hlavou a dokázali je řešit konstruktivně s plnou zodpovědností za následky.

Říkáte si, že by to bylo skvělé? No ale co by dělaly elity, které vlastní miliardové průmysly s cigaretami, hracími automaty, striptýzovými kluby, multivztahovými seznamkami apod., kam máme tendenci utíkat ve fiktivní víře, že chvilková zábava nám v něčem pomůže či uleví? Nebudou ochotní zkrachovat. Takže nastaví systém, zejména jeho klíčovou složku, vzdělání, tak, aby směřovalo lidi požadovaným způsobem. No vzpomeňme si zcela upřímně; kdo z nás se ve škole naučil rozumět tomu, jak se v dané chvíli cítí? A když se necítí příjemně, co si s tím zdravě počít? A také jak by se mohl ponaučit z toho, když se mu něco nepodaří? Nebo jak konstruktivně zvládnout komunikační incident? Jak zdravě a nenásilně sdílet své potřeby či jak říct druhému „NE“, aniž bych jej tím zranil? Tedy jak praví příslovný paradox „To nejlepší, co pro svůj zdravý rozvoj můžete udělat, je narodit se do zdravé rodiny.“ Ta vám dá zdravý základ do života a všechno ostatní už rozhodujete vy sami. No a ti, kteří to takto v dětství a dospívání neměli, mají v dospělosti o jednu výzvu navíc. Potřebují to napravit sami.

O svoji identitu můžeme začít pečovat kdykoliv. Je to velmi spravedlivý postup. Mohli bychom uvést analogii s klasickou hygienou, tedy očistou těla. Ten, kdo se myje tehdy, kdy je zapotřebí, cítí se dobře. Někteří z nás se myjí i vícekrát denně (před spaním, po cvičení apod.). Totožné to je i s duševní hygienou. Čím více ji budeme zanedbávat, tím náročnější, delší a bolestnější bude její obnova. A protože emoční újmy mohou vzniknout mnohem častěji než to, že se ušpiníme či zpotíme, je zapotřebí vracet se k sobě sama tak moc, a tak často, jak je to jen možné. Emoce totiž vnímáme a prožíváme nonstop.

Existuje však ještě jeden paradox. Pravidlo komfortní zóny. Ať už si to uvědomujeme, či se nám to děje nevědomým způsobem, funguje to. Máme tendenci setrvávat v místech, kde to známe. A pro mnohé už jen myšlenka na to, že by se měl učit něco nového, tedy rozvíjet se v tématech spojených s vlastní identitou, je učiněným hororem. A paradoxní je to v tom, že i přesto, že se necítíme spokojeně ve své komfortní zóně, ve svém životě a aktuálních vzorcích, podle kterých existujeme a rozhodujeme se, stejně z toho nevystupujeme a neměníme se, tedy nerozvíjíme se. Proč? Protože i přesto, že mnohdy zažíváme učiněné peklo, je nám to známé. A čím déle to trvá, tím více jsme si na to zvykli a je to pro nás něco, na co již máme vybudovaný návyk a k tomu příslušný útěk (do lednice se přejíst, na chvilku si odskočit do jiného vztahu či si dát o jednu kávu a cigaretu nebo sklenku alkoholu navíc…).

A tento paradox je navíc stále více a více extremizovaný. Tedy čím hůře se cítíme, tím menší ochotu máme cokoliv měnit a místo toho jen utíkáme. Jenže neutíkáme jen z jedné role do druhé. My hlavně utíkáme sami před sebou. Je fakt, že pro bránící se identitu, tedy ego, není nic dost drahé, není nic tak nedostupné. Ego není racionální. Tedy neví, kdy má dost. Ego nemá nikdy dost. A i přesto, že si ego myslí, že utíkat jde stále, tak každý útěk jednou skončí. Možná dojdou peníze, možná dojde dech, chuť, síla…každopádně jednou dojde čas. A potom, až se zastavíme, doběhnou nás všechny ty potlačené, vytěsněné a odmítané pocity…

Nechci skončit článek takto epicky. Věřím, že každý z nás je ve své podstatě dobrý. Dříve platilo, že člověk dělá v dané chvíli to nejlepší, co umí. Dnes se přikláníme, podle principů pozitivní psychologie, spíše k úsloví „Člověk dělá v dané chvíli zpravidla to, v co věří, že bude fungovat.“ Proto si myslím, že nikdy není pozdě na to začít se vracet k sobě, ke své identitě. Jen je zapotřebí přijmout zodpovědnost za to, že to bude spravedlivé. Tedy čím déle jsem si dovolil „komfort“ nevěnovat se chrámu svého vlastního nitra, tím náročnější bude zpočátku jeho údržba. Každopádně vám přeji pevnou vůli, nezdolnost a dostatek disciplíny, abyste si vybudovali návyk pro navracení se k sobě.

Tento článek byl pro svůj jedinečný a přínosný obsah otisknut ve First Class, magazínu o světě a myšlení úspěšných lidí.

Zdroj: University of Applied Management
Zdroj: First Class
Zdroj: First Class
Předchozí článek„Nová doba“ dala vzniknout nové dimenzi business setkávání
Další článekMohou sociální sítě ohrozit romantické vztahy?
Petr Pacher
Studoval jsem všeobecné lékařství, které mě následně přivedlo ke studiu psychologie, práva a managementu. Výkonnostní psychologii používám mnohem raději než klinické přístupy. Kompiloval jsem řadu psychodiagnostických metod, kterými prošlo několik stovek tisíc osob. Se svým týmem se věnuji zejména aplikaci psychologie a zdravého selského rozumu v organizacích tak, aby se jejich představitelé naučili z kompetencí vše, co potřebují pro naplnění jejich profesní i osobní cesty. Smysl života vidím ve „vzdělávání lidí pomocí výcviku, kterým si zafixují nové znalosti a dovednosti tak, aby je používaly v praxi a přinášely jim žádoucí výsledky“.