Sebedeterminační teorie – jeden z možných pohledů na lidskou motivaci

9

Motivace je v dnešní době často skloňovaným výrazem, ať už se jedná o oblast pracovního prostředí, sportu, osobního života nebo jakéhokoli jiného prostředí, kde se snažíme nějakým způsobem vysvětlit, proč se lidé určitým způsobem chovají a docílit toho, aby na základě tohoto chování podávali určitý výkon. Tématu motivace se také věnuje spousta teorií, které se ji snaží vysvětlit z vědeckého hlediska. Jednou z populárních teorií je i takzvaná sebedeterminační teorie, která mezi těmito teoriemi svým pojetím poněkud vyčnívá, avšak od jejího formulování v druhé polovině 20. století jejími autory Richardem Ryanem a Edwardem Decim si nachází uplatnění v širokém spektru oblastí. V dnešním článku se o ní můžete dozvědět něco více i Vy.

Sebedeterminační teorie zastává hledisko, že pro předpověď důležitých životních výsledků je důležitější znát typ nebo kvalitu motivace člověka, než celkovou míru motivace. Na rozdíl od jiných teorií motivace pracuje s tím, že člověk má tendenci uspokojovat tři základní vrozené lidské potřeby. Těmito potřebami jsou potřeba autonomie, potřeba vztahu s druhými lidmi a kompetence.

Pod pojmem autonomie si lze představit sklon vnímat se jako původce vlastní činnosti.  Jedná se tedy o vědomí možnosti řídit se vlastními zájmy a hodnotami, případně vnějšími pohnutkami, které jsou s nimi v souladu. Možná i sami na sobě někdy pozorujete, že se Vám spíše podaří dosáhnout cíle, který jste si vytyčili sami, než cíle, který Vám někdo zadal.

Druhá ze zmiňovaných potřeb, potřeba kompetence se vztahuje k tomu, že člověk sám sebe vnímá jako aktivního a dostatečně schopného jedince daného cíle dosáhnout. Ukážeme-li si to opět na příkladu, tak začínajícímu běžci se pravděpodobně nepodaří uběhnout každý den 15 kilometrů, pakliže dosud nedisponuje takovou fyzickou kondicí, aby to dokázal, avšak bude-li tato vzdálenost kratší, je pravděpodobnější, že ji skutečně každý den uběhne.

Třetí potřebou je pak potřeba vztahovosti. Tato potřeba vychází z tendence být druhými lidmi přijímán, budovat s nimi pozitivní vztahy. V člověku toto přijetí ostatními lidmi vzbuzuje pocit důvěry a propojení se svým okolím. I při zmínění této potřeby si lze představit situaci, kdy je cíle snazší dosáhnout v okamžiku máme-li možnost vnímat podporu druhých osob, a z jejich strany je náš cíl respektován, než v situacích, kdy se nám buďto ze strany osob kolem nás nedostává žádné, nebo naopak pouze negativní odezvy.

Jak je tedy patrné, teorie sebedeterminace klade velký důraz na motivaci vnitřní. Z jejího pohledu je motivace považována za tendenci k vyhledávání nových podnětů a výzev, rozšiřování si obzorů a vědomostí. Sleduje člověka jako organismus zaměřený na růst a postupné integrování okolních podnětů do pojetí své osobnosti. Mnohé činnosti přesto nejsou motivovány vnitřně. Ať už se jedná o některé činnosti z dětství, kdy nás dospělí tlačili do úkolů, které pro nás nebyly zajímavé, nebo později chování ovlivněné narůstajícími povinnostmi a závazky ze strany společnosti i ze strany lidí v našem okolí. Avšak i v tomto případě mohou tyto vnější podněty člověka dostatečně motivovat. Záleží na tom, zda bude schopen přijmout je za vlastní, tedy internalizovat, a integrovat je do svého vlastního hodnotového systému.