Přichází nenápadně, i přesto nám přikazuje zastavit zcela jasně. Někdo se s ním již setkal a někdo ne. Neznamená to však, že na něj nemůžete narazit v budoucnu. Syndrom vyhoření totiž přichází po špičkách, ale při odchodu práská dveřmi.

Je perfektní si v životě stát za svým, ale v rámci možností, a ne na úkor zdraví. Někteří z vás syndrom vyhoření neboli burnout možná znají, ale pro objasnění uvedu definici Catherine M. Norrisové: „Burnout je stav totální ztráty představy, že jsem „někdo“ a že to, co dělám, má nějakou hodnotu.“ Nenechte se zmást v případě, že jste slyšeli jinou definici, i to je v pořádku.

Jelikož je téma natolik obsáhlé, s přesnou definicí si neví rady ani odborníci na slovo vzatí. Můžete tak na internetu, v knihách, či jiných zdrojích, naleznout nespočetné množství definic, které nejsou špatně. Ačkoliv se několik psychologů vyjádřilo k definici jinými slovy, jedno mají společné. Popisují znaky burnoutu, kterým se žádný „vyhořelý“ člověk nedokáže ubránit.

Odborníci se snaží pochopit celý proces vyhoření, a tak pomocí nejrůznějších psychologických studií mapují minulost svých pacientů, kteří mají se syndromem vyhoření bohaté zkušenosti. Ačkoliv se může zdát logické, že vyhořelým se člověk stává pouze v pracovní sféře, není tomu tak. Zcela vyčerpaní (emocionálně, psychicky i fyzicky), jsou také lidé z manželství nebo dlouhodobě nemocní pacienti.

Co se pracovních pozic týče, nejčastěji burnout postihuje zaměstnance ve zdravotnictví (především zdravotní sestry), učitele, vedoucí pracovníky, manažery, ale také sociální pracovníky. Velice zajímavý příběh popisuje kniha Jara Křivohlavého, který ve své knize Hořet, ale nevyhořet, popisuje duchovního, jenž s burnoutem bojoval. Natolik se snažil pomáhat lidem, až zapomínal na své vlastní potřeby i svůj život, a jednoho dne zkrátka poznal, že už dál nemůže a doslova před lidmi utekl.

Stavebním kamenem, a jak poznáte, že máte k syndromu vyhoření našlápnuto, je jednoznačně stres. Teď nemluvím o tom běžném stresu, který každý z nás občas zažívá. Hovořím o stresu, který již nedokážeme zvládat a jsme mu vystavěni dlouhodobě.

Na stres přiložíme frustraci. Zde frustraci můžeme chápat jako očekávání, které nedopadlo podle našich představ. Je logické, že člověk očekává nějaké uznání, pochvalu či ocenění za dobře odvedenou práci. Ano, tato frustrace se odehrává především v práci, ale můžeme ji vídat také v manželství, kde si jeden z manželů přijde jako otrok toho druhého. Pokud se nám pochvaly nedostane, cítíme se neuspokojení a tím pádem frustrovaní.

Naši stavbu završíme špatným sociálním prostředím. Myslím, že není potřeba popisovat, jak můžou na psychiku člověka působit špatné mezilidské vztahy. Stačí, když se s touto disharmonií setkáváme pravidelně v jakékoliv sociální skupině (v práci, v rodině) a na problém je zaděláno.

Příznaků můžeme najít více, ale já vám představila pouze výčet. Syndrom vyhoření je velice obsáhlé téma, které si v dnešním světě zaslouží svou pozornost. Pokud vás téma zaujalo, více si můžete přečíst v knize Hořet, ale nevyhořet, jak jsem psala již výše, nebo můžete zavítat na naše starší články o syndromu vyhoření nebo o umění koncentrace a duševní odolnosti.

Teď bych se ale ráda zaměřila na několik rad, jak se do syndromu vyhoření vůbec nedostat. Jednoznačně nikdy neopouštějte své koníčky ani záliby. Cokoliv vás baví nebo naplňuje, pomůže vašemu mozku zapomenout na problémy, které momentálně máte. Vyhnete se tak nejen stresu, ale budete se cítit psychicky v „pohodě“.

Smějete se často? Pokud ne, měli byste začít. Umět se radovat z běžných maličkostí dnes umí málokdo. Přitom smích nás nic nestojí a takové posezení s přáteli a spoustou legrace vám může prodloužit život.

Kolik volného času trávíte s lidmi, na kterých vám opravdu záleží, a máte je rádi? Schůzku s přáteli si do diáře zapisuje jistě mnoho z nás, ale často se stává, že upřednostníme práci. Pro příště si tedy zapište do diáře schůzku, kterou opravdu dodržíte.  Práce na vás počká, ale blízkého člověka můžete uvádět v názor, že není vaší prioritou.

Poslední rada na závěr. Naučte se být asertivní. Pokud máte práce nad hlavu a nevíte, kam dřív skočit, zabrzděte. Workoholismus ještě nikoho šťastným neudělal. Můžete být sice obdivovaní svými přáteli, jak jste pracovití. Můžete přesvědčit svého šéfa, jak je na vás vždy a za každé situace spolehnutí, ale nikdo nedokáže určit, jak se cítíte uvnitř. Pokud se neozvete, nedokážete říci „NE“, sami si zaděláváte na problém.

Teď otázka na vás. Setkali jste se někdy s burnoutem u sebe nebo svých blízkých? Můžete se s námi podělit o rady, jak se vyhýbáte syndromu vyhoření. Napište nám do komentářů!

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení