Jsme zvyklí život prezentovat jako boj. Věčný boj, který se děje všude kolem. Boj o místo na slunci, boj o přežití, boj proti korupci, boj za mír. A jeden z hlavních bojů v našich životech, je boj za pravdu. Je tento boj opravdu nutný? Potřebuje pravda, aby za ni někdo bojoval? Nebo jsou to jen naše vlastní hry a sítě, do kterých chytáme sami sebe?

Kdykoliv se zamýšlím nad tématem pravdy, zjišťuji, že ji nelze uchopit. Ani si ji nějakým způsobem přivlastnit. Stále uniká, jako voda mezi prsty. Chvíle, kdy jsem si myslela, že budu psát o pravdě, že ji popíšu v celé její kráse a předám ve slovech, momentálně vnímám, jako velmi naivní. Nicméně mi přece jen ty chvíle něco daly. Vědomí toho, že ve skutečnosti existuje jen jedna Skutečnost. A pak to, co považuje za pravdu každý z nás individuálně. Náš vlastní náhled, který je námi samými limitován. Spousta našich pravd nám byla předána rodinou a společností, do které jsme se narodili. Je to, jako kdybychom na skutečnost nahlíželi klíčovou dírkou. Pravda vítězí, jak se píše na jednom ze státních symbolů, ke kterému pomyslně vzhlížíme. A já se ptám, která?

Chtěla bych se více dotknout pravdy ve smyslu samotné Skutečnosti. Protože podle mě, je to právě ta pravda, která vítězí. Není totiž závislá na našich pravdách. Je suverénní. Je absolutní. Byla tu před námi a bude tu i po nás. Myslím, že pokud bychom ji personifikovali, nejvíce by ji bavilo sledovat to, jak se dohadujeme mezi sebou o svých pravdách. O pravdách, které nám třeba ani nejsou k ničemu dobré, ale my je máme! Jsou naše! A za ty je třeba bojovat! Protlačit svůj názor, jediný a správný, do popředí! Ať jej za pravdu uzná co nejvíce lidí. Pravda je fenomén doby. Každý by měl ideálně mít tu svou a stát si za ní, i kdyby nevím co… I kdybychom časem zjistili, že ta naše pravda není pravda? Mezi lidmi se obecně nese názor, že měnit názory je známka slabosti. Můj názor je ten, že kdo není schopen změnit názor na základně vlastního uvědomění, není schopen velkého pokroku.

Znovu se vrátím ke srovnání Skutečnosti a úzkého individuálního spektra, které jsme zvyklí označovat pravdou. Na skutečnosti miluji právě její nepolapitelnost. Její flexibilitu a tvořivost. Všimněte si, že člověk může mít svoji pravdu celý svůj život naprosto stejnou beze změny. Může se jí zuby nehty držet jako klíště, ale skutečná Skutečnost už mu dávno utekla. My tomu říkáme, že nám „ujel vlak“. Zřejmě se to tak dá pojmout. Skutečnost je vlak, který na nikoho nečeká. Klidně můžete zůstat stát na nástupišti s kufrem plným svých pravd, ale zřejmě se tak daleko nedostanete.

Myslím si, že naše potřeba bojovat za pravdu přesně poukazuje na to, že ne všem svým pravdám vnitřně věříme. Nevím, jak vy, ale často jsem se při hádce s někým o svou pravdu přistihla, že nepřesvědčuji o své pravdě druhého, nýbrž sebe. Pravda ve smyslu skutečné Skutečnosti nepotřebuje, aby jí někdo věřil. Zůstává jedinou skutečnou pravdou i přesto, že je přehlížena. Jí to nijak nevadí, myslím, že se skvěle baví. Čím méně věří naše duše, která je na Skutečnost napojena, našim pravdám, tím větší je naše tendence za ni bojovat a protlačit svůj model.

Zkuste prozkoumat svoje pravdy a upřímně se zeptat sami sebe, zda jsou nám k něčemu dobré. Jednu po druhé protáhněte filtrem Skutečnosti. Možná, že se vám podaří zmenšit svoji sbírku, kterou si nesete s sebou. Do komentářů se pak nám i dalším čtenářům můžete svěřit s tím, čemu nejbizarnějšímu byla vaše mysl schopna uvěřit. Ať každý ví, že v tomhle „boji“ není sám!

Přečtěte si také tento článek o fenoménu lži, který se týká každé lidské bytosti, mě ani vás nevyjímaje.

KOMENTOVAT

Prosím vložte poznámku
Prosím, zadejte své jméno a příjmení