Zajetí osobní zaujatosti aneb Podle sebe soudím tebe

0
46

Jak říká C.G. Jung, pokud se něco podstatného vytratí z vědomí, musí se to zákonitě projevit nevědomou formou. V tomhle případě bude řeč o vědomí vlastní identity. Každý sám je jediný člověk svého druhu. Každý sám přebývá ve své vlastní realitě, jejichž spojení pak tvoří realitu společnou. Záleží na každé z nich a každá z nich může být kultivována pouze svým vlastním tvůrcem.

Rovina Vědomí a Nevědomí

Pojďme si povědět něco o rovinách vědomí a nevědomí. Často ta slova používáme, ale kdo se ve skutečnosti zamýšlí nad tím, co vlastně znamenají? Ukažme si to přímo na příkladech vědomého a nevědomého činu.

Vědomý čin je ten, při kterém si je člověk vědom důsledků svých činů, včetně vedlejších důsledků, a současně za ně přijímá zodpovědnost. Je to čin, kterému předchází proces uvažování, zvažování, odvažování se. Ano. Vědomé myšlení a vědomé činy vyžadují notnou dávku odvahy. Právě pro tu zodpovědnost za důsledky svých činů. Umět přijít a říci: „Ano, tohle jde za mnou.“ Není vždycky příjemné. Na druhé straně je to přesně ten moment, kdy se stáváme silnějšími ve svých očích i očích svého okolí. Vědomý člověk připouští, že o sobě ještě nezjistil všechno. Nicméně pracuje s tím, co už zjistil a pracuje na dalším sebeobjevování a seberozvoji. S tím, jaké má sám se sebou zkušenosti. Uvažuje nad tím, co změnit, aby se neopakovaly ty špatné a kde uplatnit ty dobré, aby se posunul ke stanovenému cíli. Vědomý člověk si dává cíle. Střízlivé, aby je mohl splnit, ale natolik vzdálené, aby se po cestě k nim mohl naučit zase něco nového o sobě samém. Všimněte si podstatné věci. Centrum pozornosti vědomého člověka spočívá na něm samotném. Je sám sobě pokusným králíkem, neprobádanou krajinou plnou divočiny i poetických zátiší. Protože jediné chování, které můžete změnit, je vaše vlastní a tohle vědomý člověk dobře ví.

Na druhé straně čin nevědomý tento proces uvažování a odvažování se úplně postrádá, například pokud se necháme strhnout emocemi, což v zásadě není nic těžkého a děje se nám to všem. Záměrně píši, že se nám to děje, protože to je přesně ten klíč k pochopení nevědomé úrovně bytí. Žádné vědomé rozhodování. Nevědomí nás prostě spláchne mocnou vlnou, hlavně, když se nemáme čeho držet (myšleno vědomí vlastních identity a vědomí volby toho, jak se zachovám). Klasické ospravedlnění, když člověk po emoční explozi přijde k sobě, zní: „Já jsem to tak nemyslel.“ A říká pravdu. On to tak nemyslel, on to tak cítil.

Další typ nevědomého počínání, který si můžeme ukázat, je takový ten styl: „Obětuji se pro vás, tak si mě přece važte!“ Snaha se zavděčit svému okolí poukazuje také na práci emocí, kterou cítíme sami k sobě. Skryté nepřátelství, nedostatek úcty a zdravého respektu k sobě samému. Člověk, který se snaží za každou cenu zavděčit svému okolí si neuvědomuje svou skutečnou hodnotu. Nevědomky sám sebe podhodnocuje za účelem získání uznání od okolí. Není to na hlavu? Krásná ukázka toho, jak se chovají iracionální emoce. Místo aby stavěl své hodnoty jako cihly vlastní stability, upírá svou pozornost na své okolí a bezradně natahuje kalíšek hodnot k nim škemrajíce o jeho naplnění. Svými činy se snaží vyšplhat v žebříčku oblíbenosti co nejvýše, vydobýt si u druhých uznání. Místo toho se cítí čím dál mizerněji sám před sebou, a to tím více, čím více jde proti sobě. A, světe div se, ani u druhý nedostává to, co potřebuje. Rozhodně ne uznání a respekt. Právě naopak.

A tak se snažíme dokazovat okolí, že jsme suverénní a čím víc se o to snažíme, tím méně se tak cítíme. Děláme spoustu věcí ve snaze dokázat sobě i okolí, že nám nechybí suverenita. Právě proto, že si ve skutečnosti svou suverenitu neuvědomujeme. K tomu, abychom byli skutečně (ve svých skutcích) suverénní, nám chybí jen to uvědomění, že každý z nás je od přírody suverén. V ideálním případě ten nepříjemný pocit před sebou samým člověka dožene na práh vědomí, kde si konečně řekne: „Tohle nemám zapotřebí.“ To je okamžik, kdy si uvědomil vlastní suverenitu, a tudíž už nemám zapotřebí ji dál hledat v bahně vlastního nevědomí. Mrazivé, jak je čeština se svými frázemi v těchto ohledech přesná.

Vztah sebe sama k sobě samému je základní stavební kámen vaší spokojenosti. Vlastní identita je základ. Protože každý žijeme ve své realitě a každý z nás je jediný člověk svého druhu.

Zrcadlení

Ne nadarmo se říká, že člověk je schopen vnímat své vlastní chyby lépe na druhých než na sobě. Stalo se vám někdy, že jste si uvědomili, že potkáváte ve svém životě například stále stejný typ partnera či partnerky? Nebo že vás vytáčejí stále ty stejné typy lidí? Ty stejné reakce? Jak to, že to, co vás vytáčí nechává jiného člověka ledově klidným? Všechno, co v nás vyvolává emoce se hluboce týká vás samotných. Nehledejte zdroj emocí jinde než sami v sobě. Tak se dá i s emocemi, které pocházejí ze světa nevědomí, vědomě pracovat jako s nástrojem sebepoznání.

Je zajímavé, jak přesně si dokážeme navzájem nevědomě zrcadlit to, co z nás vyzařuje. Všimněte si, že máte tendenci se chovat k různým lidem různě, nejen podle toho, jak se oni chovají k vám, ale i na základně toho, jak na vás působí. Všichni lidé kolem vás vám nevědomě nastavují zrcadlo. Když se do tohoto pomyslného zrcadla podíváte vědomýma očima a připustíte si, že zrovna tohle vás na druhém štve proto, že se vás to týká, můžete se ve zkoumání dostat tak daleko, že zjistíte, kde vy sami se chováte v tomto vzorci a v téhle fázi už se ho můžete pozvolna zbavovat.

Jak se může zrcadlení projevovat v nevědomém světě? Všichni asi známe to pořekadlo o tom, že „podle sebe soudím tebe.“ Je to přesně tak s se zrcadlením to souvisí. Nevědomý člověk odraz vnímá, ale neví, že je to jen odraz jeho samého zkrátka proto, že si sám sebe neuvědomuje. Myslí si, že ví, co si druhý myslí. V drtivě většině jde o domněnky, které zaměňuje za skutečnost a na základě nich reaguje a koná. Vězeň své vlastní nevědomé reality. Tohle, ale nevědomý člověk neví, a proto může brát impulsy svých emocí, které se snaží obrátit jeho pozornost k sobě, za potvrzení toho, že to, co si myslí, že ví, že si druhý myslí, je pravda. Hezká past, důmyslná, že? Není to jen tak, býti člověkem.

Nutno dodat, že každý člověk se skládá z obou rovin a nemůže spokojeně fungovat ani bez jedné. Cílem téhle zvláštní hry, zvané Život, je udržovat rovnováhu mezi oběma rovinami. Naslouchat nevědomí a vědomě s ním pracovat na druhé straně sledovat, co a proč dělají vědomé činy s mým nevědomým světem emocí. Ono, když se dostanete do jednoho z extrémů, vždycky vás sejme ten, který se snažíte ze svého bytí vytěsnit. Jak bylo řečeno v úvodu článku. Když na jednu stranu věci zapomenete, ona se vám brzy připomene tak, že si nebudete moci nevšimnout.

Více informací o předsudcích se dozvíte v tomto článku. Tak směle do něj!

NECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář
Prosím, vložte Vaše jméno
This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.